Čtvrtek 21. listopadu. Svátek má Albert.

Boj o euro: Sever proti jihu

Dalo se to očekávat, i když spíše z německé strany. Hlasy o neochotě některých zemí eurozóny platit dluhy za nezodpovědné země se množí a finská ministryně financí to, i přes následnou úpravu ze strany finské vlády, řekla už i nahlas. A mezitím přibývají země, které žádají o pomoc. Kolik jich nakonec bude?

Finská ministryně financí Jutta Urpilainenová koncem týdne pro deník Helsingin Sanomat řekla, že kolektivní odpovědnost za dluh některých zemí není to, co by bylo pro její zemi zajímavé a že jsou připraveni na všechny možné scénáře. Nepřímo tak řekla, že odchod z eurozóny by nemusel být až takovým nesmyslem, jak si mnozí myslí. Finsko je jedinou zemí, která vyžaduje záruky za poskytnutí finanční pomoci jednotlivým zemím (a společně s Nizozemskem chce blokovat možnost nákupu dluhopisů zemí EMU ze strany ESM), a i když vláda navenek názor ministryně nesdílí, je vidět, donekonečna se finanční pomoc tolerovat v této zemi nebude.

Další ženou, která poměrně tvrdě vystupuje proti tomu, aby došlo k tomu, že všechny země eurozóny budou ručit za dluhy těch neschopných, je německá kancléřka Angela Merkelová. Ta dokonce neváhá vsadit proti eurobondům „svůj život“  a i přes tato silná slova se jí není co divit. Její situace je vskutku nezáviděníhodná, protože doma musí být za tu, která ochraňuje zájmy Německa, venku pak za diplomatku, která bojuje s hlupáky, kteří nejsou ochotni šetřit. Nakonec v tomto boji na evropské půdě prohrála jednu bitvu, když na posledním summitu neodolala tlaku Španělů a Italů a nechala projít návrhy, které prakticky umožňují neodpovědným zemím ještě více se zadlužovat. Jestli prohraje celou válku, to se ještě uvidí.

Bohužel, tento vstřícný krok jí nepřinesl ovace ani v její zemi, kde se bouří kromě samotných lidí také ekonomové, kteří vidí v bankovní unii a zvětšování odpovědnosti Německa za dluhy jiných zemí velké nebezpečí a snaží se jej všemi možnými prostředky. Jedním z takových prostředků může být také rozhodnutí ústavního soudu v Německu o tom, že zapojení země do celoevropského záchranného balíku je protiústavní. Rozhodovat by se mělo zítra.

V každém případě je Německo jednou z mála zemí, které by mohlo vystoupení z eurozóny prospět, a  spekulace na toto téma možná v nejbližší době přestanou být z říše fantasie. Většina lidí v Německu nechce pomáhat lenochům z jižní Evropy, a pokud Merkelové dojde trpělivost s ústupky svým protivníkům, může se stát, že namísto Řecka a jemu podobným se dočkáme odchodu zdravých ekonomik, jako je například Německo, či Finsko (a trpělivost prý dochází i Slovensku, které je na tom sice bídně, ale pravidla dodržuje seč může a tamním politikům možná konečně došlo, že půjčovat si na záchranu jiných zemí je fakt nesmysl).

Že to nemusí být hudba velmi vzdálené budoucnosti, dokazuje také vývoj událostí v posledních dnech. Poté, co se o finanční pomoc koncem června přihlásil Kypr, začíná se spekulovat o tom, že o poskytnutí pomoci požádá další jihoevropská země, a tou je Slovinsko. Šestou v pořadníku na finanční pomoc by mohla být země, která byla ještě před několika lety považována za evropského tygra s velkou šancí na dostižení životní úrovně západní Evropy. Dnes jí banky táhnou ke dnu a spekuluje se o tom, že bude dalším adeptem na finanční pomoc.

Čeká nás vlna žádostí?

Pokud to tak půjde dál, může se stát, že v záchranných fondech nebude po krátké době dostatek peněz na záchranu všech. A všem je jasné, že propočty, kolik prostředků bude kdo v budoucnu potřebovat, se se skutečností dosti liší. Samotná zpráva možná není tak překvapující, problém je však jinde. Někteří odborníci totiž varují, že poté, co se množství zemí začne rychle zvětšovat a podmínky pro získání pomoci se budou nadále zjednodušovat, může dojít k „dobrovolnému“ dominovému efektu. Některé země raději požádají o pomoc, a to nejenom proto, že nebudou chtít, resp. nebudou schopny pomáhat jiným, ale aby se pro ně ještě vůbec nějaké prostředky zvýšily. Může se tak klidně stát, že zažijeme vlnu žádostí o pomoc, kterou záchranné fondy samozřejmě nebudou moci uspokojit (což také není žádná novinka). A pak už nebude dlouho trvat, aby si to země, kteří jsou na tom dostatečně dobře, na celý tento cirkus vykašlaly a měnovou unii jednoduše opustily.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.