Absence závěti může mít nečekané a extrémní důsledky

„S nadsázkou říkám, že zemřít bez závěti by mělo být trestným činem. Když totiž neexistuje závěť, neprojeví zůstavitel svou pravou vůli. Kvůli sporům mezi dědici pak velmi často dochází až k ohrožení majetkové situace pozůstalých osob – partnera, dětí, rodičů nebo sourozenců. A zpravidla vždy k narušení jejich vzájemných vztahů. Mimo jiné hrozí prodlužování dědického řízení,“ říká advokát Pavel Strnad.

V případě, kdy zůstavitel nezanechá závěť, bude jeho pozůstalost rozdělena podle zákonných pravidel dědické posloupnosti. Zákon v těchto pravidlech stanoví, jaké osoby a jakým způsobem si rozdělí pozůstalost. Principem jsou tzv. dědické třídy a dělení pozůstalosti na poměrné části.

„Použití zákonných pravidel v případě neexistence závěti může vést i k extrémním případům. Dědictví tak připadne prarodičům rodičů nebo praneteřím a prasynovcům. Jiným příkladem může být situace, že vdova se stane spoluvlastníkem bytu – ve kterém žila celý život a který spadal do společného jmění manželů – společně se zůstavitelovou partnerkou, se kterou on žil poslední dva roky ve společné domácnosti,“ doplňuje příklady advokát Pavel Strnad.

V případě závěti má zůstavitel značnou volnost pořídit se svým majetkem čistě dle své vlastní vůle – například odkázat pozůstalým konkrétní věci z pozůstalosti. Také může ukládat příkazy či stanovit podmínky pro dědění, čímž se ještě více posiluje význam jeho vůle a přání i po jeho smrti.

Přehled dědických tříd

^REKLAMA

Přečtěte si odpovědi advokáta Pavla Strnada z AK Polverini Strnad na doplňující otázky redakce investujeme.cz.

Proč nemůže manžel sám dědit v první třídě (pokud nejsou děti)?

Přesný důvod úpravy nevíme, ale řekli bychom, že je to z toho důvodu, aby se majetek rozdělil mezi více lidí. Manžel tedy dědí pouze spolu s dětmi v 1. třídě. nebo dědí ve 2. třídě, a to buď sám, s rodiči nebo se spolužijící osobou. Ve druhé třídě vždy dědí nejméně polovinu pozůstalosti.

Co když dědictví tedy přejde do druhé třídy, ale zesnulý už nemá rodiče. V tom případě tedy manžel dědí vše?

^REKLAMA

Nejsou-li rodiče, ještě může dědit se spolužijící osobou zůstavitele (spolužití alespoň 1 rok). Není-li ani ta, dědí sám celou pozůstalost.

Jak velkou roli hraje požadavek, aby dědicové (manžel, rodiče, sourozenci…) žili v domácnosti se zesnulým jeden rok? Co když nežijí a žádní jiní dědicové nejsou?

Manžel, rodiče a sourozenci nemusí nutně žít se zůstavitelem v jedné domácnosti. Ti dědí v příslušných třídách (manžel 1./2. třída, rodiče 2. třída, sourozenci 3. třída) i bez podmínky spolužití. Pokud měl např. zůstavitel bratra, bude bratr dědit, pokud zůstavitel neměl děti, manželku, rodiče, a to i pokud spolu nežili ve společné domácnosti. Spolužijící osoba je další kategorie dědice. Může se jednat o kohokoliv, i bez příbuzenského vztahu, který prostě po 1 rok před smrtí sdílel se zůstavitelem společnou domácnost a pečoval o ni. Může to být partner/ka, ale i třeba neteř, synovec, kamarád… Spolužijící osoba dědí ve 2. nebo ve 3. třídě.

 Jaké jsou limity závěti, jak moc a v jakých případech může zůstavitel omezit dědictví „neopomenutelným“ dědicům?

Nepominutelný dědic, který je nezletilý, musí vždy dostat alespoň ¾ zákonného dílu, zletilý potomek pak alespoň ¼. Velikost zákonného dílu záleží na tom, kolik dalších osob s ním bude dědit. Např. dědí-li 2 zletilí synové po otci, maminku už nemají, bude zákonný díl polovina pozůstalosti. V závěti by zůstavitel musel synovi odkázat alespoň 1/8 pozůstalosti (tedy ¼ z ½), nebo by ho musel platně vydědit a pak by mu nemusel odkázat nic. Jenže vydědění nepominutelného dědice není vůbec snadné. Důvody pro vydědění jsou přesně dány zákonem a je nutné je velmi důkladně a jednoznačně prokázat.

Účelové převádění, darování, prodej majetku zůstavitele „vyvoleným“ dědicům. Například darování nemovitostí vybranému potomkovi na úkor jeho sourozenců. Lze tento postup soudně napadnout?

Darování a převádění majetku za života zůstavitele je možné a platné. Zůstavitel si se svým majetkem může volně nakládat.

Nicméně dědici se započte vše, co od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před smrtí zůstavitele. Tuto dobu může zůstavitel i prodloužit. Nepominutelnému dědici lze započítat také to, co obdržel jako příspěvek na založení společné domácnosti, na založení manželského a obdobného soužití, s nástupem do povolání, na začátek podnikání nebo co za něj zůstavitel uhradil na dluzích.

Započítat na povinný díl (vůči nepominutelnému dědici) nebo na dědický podíl (vůči ostatním dědicům) znamená, že se hodnota toho, co dědic obdržel, odečte od toho, co má zdědit. Zároveň však dědic nemá povinnost nic vracet. Jenže se často stává, že zůstavitel rozdá svůj majetek za života, a v dědickém řízení tak potom není co dědit. I přes započtení obdarovaným dědicům (kteří nic nezdědí) pak není žádný (nebo pouze minimální) majetek, který by připadl ostatním dědicům, a nepoměr v rozdělení majetku tak zůstává (viz příklad níže).

Na povinný díl lze započíst i bez příkazu zůstavitele. Vůči jiným dědicům než dětem nebo vůči dětem nad rámec povinného dílu lze však započíst na jejich dědický podíl, jen pokud to zůstavitel přikázal (ve formě předepsané pro závěť) nebo provede-li to soud, protože by jinak byl neodůvodněně znevýhodněn některý nepominutelný dědic (potomek). Tedy pokud by darování za života ve prospěch jiného dědice znevýhodňovalo některého z potomků.

Příklad – zůstavitel vlastní dům v hodnotě 6 mil. Kč a hotovost 100 tisíc Kč. Za života převede dům na svoji novou přítelkyni a za 2 roky poté zemře. V závěti jsou uvedeni jako dědicové jeho přítelkyně a jeho syn, oba rovným dílem. Pokud započtení na dědický podíl přítelkyně nepřikázal sám zůstavitel, může jej provést soud, jenže v takovém případě ona sice nezdědí nic a syn dostane celých 100 tisíc Kč, v porovnání s hodnotou domu je to však částka zanedbatelná.

Hodnota toho, co bylo např. darem poskytnuto, se pak posuzuje podle doby, kdy se tak stalo, nestanoví-li soud jinak.

K dědictví obecně moc judikatury není. Dle Nejvyššího soudu je však cílem institutu započtení na dědický podíl „odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele. Účelem institutu započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatným převodem za života zůstavitele.“

Naopak pokud se o zůstavitele staral výhradně jeden z dědiců a ostatní nikoliv nebo přispěl-li značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou apod., aniž by za to byl odměňován, může za to tento dědic požadovat vypořádání po ostatních dědicích. Lze tak ale učinit jen ve zcela výjimečných případech, kdy jsou dané skutečnosti prokázány, a pouze v případě dědictví ze zákona dle zákonné dědické posloupnosti.