Text: Petr Zámečník
13. 04. 2016
Češi jsou ochotni investovat 20 tis. Kč ročně. Investují ale jen polovinu
Výzkum investičního chování Čechů ukázal, že jsou ochotní investovat v průměru 20 tis. Kč ročně. Pravidelné investice přitom dosahují pouze přibližně 1 000 Kč měsíčně, tedy v průměru polovinu částky, kterou jsou ochotni investovat, a do fondů své prostředky vkládá jen 15 % Čechů. Přitom má nainvestováno v podílových fondech již 1,25 milionu domácností celkem 385,3 mld. Kč. V průměru tak vychází investiční majetek na jednu domácnost investující do fondů ve výši přes 300 tis. Kč. Kvalifikovaní investoři přidali dalších 78,67 mld. Kč.
Pozitivní zprávou je, že lidé začínají více vyhledávat rizikovější, a tudíž potenciálně výnosnější, investiční příležitosti. Již dnes je polovina investic nasměřována do smíšených fondů, které obsahují i dynamičtější složky včetně akcií, ale roste i podíl akciových fondů. „Lidé si spojují investování s výnosem, ale že by mohlo přinést ztrátu, si neuvědomují,“ uvedl Zdeněk Tůma, partner KPMG ČR.
Tip: Stavební spoření je nejoblíbenější… jak ale spoříme?
V posledních letech roste nejen větší obliba rizikovějších forem investic spojených s akciemi, ale i samotný objem investic. Podílové fondy vyhledává čím dál více českých domácností jako alternativu uložení peněz na termínovaném vkladu či na spořicím účtu. Důvodem je především nízká inflace s hrozící deflací a s tím spojené nízké úrokové sazby spořicích produktů.
Tip: Kam investovat v době nulových úroků
REKLAMA
Není to ale pouze nízká inflace. Svým způsobem přispěl i krach penzijní reformy. Druhý pilíř byl nastaven (sice špatně, ale přeci jen) na principu dlouhodobých investic na kapitálovém trhu, které stojí jako historicky úspěšná protiváha a doplněk průběžných penzijních systému. Reforma sama mnoha lidem otevřela oči a přesvědčila je, že je potřeba se o svůj důchod postarat i sám a nespoléhat na stát. Její krach a zrušení druhého pilíře současnou vládou bez jasné dlouhodobé koncepce penzijního systému v České republice je v tom jen utvrdilo a začali hledat alternativy. Podílové fondy jsou přitom jednou z nejbližších možností.
Investice do podílových fondů se sice rozhýbávají, mohlo být ale lépe. „Rozjezd kapitálových trhů byl pozvolný kvůli chybějícím právním jistotám. Dnes již i díky členství v EU patří české investiční právo ke standardním,“ soudí Zdeněk Tůma.
Velké zpoždění získal kapitálový trh a fondový byznys v rámci kupónové privatizace, během níž byla řada privatizačních fondů vytunelována a lidé přišli nejen o akcie z kupónových knížek, ale také o vložené prostředky. Kupónová privatizace dala rovnítko mezi „podílový fond“ a „podvod“ v očích mnoha drobných střadatelů. Klasické podílové fondy tak dlouho museli zápasit s nedůvěrou a odmítáním.
REKLAMA
Tip: Valtr Komárek: Socialistická cesta? Příliš velké riziko
„V neprospěch investování českých domácností hraje roli také chybějící bohatství. Domácnosti budou více investovat, jakmile budou mít zajištěné pravidelné výdaje. Česká ekonomika a česká společnost nyní bohatne. A to se pozitivně projevuje v investicích,“ doplnil Zdeněk Tůma.
Investovat lze i s menšími prostředky, ale není to tak efektivní. Navíc pro domácnost je mnohem bezpečnější (a z dlouhodobého hlediska výhodnější) nejprve vybudovat dostatečně velkou likvidní rezervu pro nenadálé výdaje a výpadky příjmů. Dokud rezervu rodina nemá, může si dovolit investovat pouze minimum prostředků.
Tip: Kam s finanční rezervou domácnosti?
REKLAMA
Domácnosti i podle Zdeňka Tůmy často vnímají jen výnosy, ale nevidí riziko, které se s nimi pojí. Je proto potřeba pokračovat ve finančním vzdělávání. Finanční gramotnost je sice součástí vzdělávání již od základní po střední školy, v tomto ohledu je ale mimo jiné kvalita výuky. Škol je mnoho, a tak učitelé vybraní pro šíření finanční gramotnosti mezi žáky nemívají vždy potřebné základy. To se ale díky nejrůznějším projektům finančního vzdělávání postupně zlepšuje.
Projekty finančního vzdělávání realizují nejen finanční instituce samy, ale také např. Česká bankovní asociace a soukromé subjekty, často financované z fondů Evropské unie.
Politiky často probíranou otázkou je regulace. Vždy, když se vyskytne nějaký exces či problém, nacházejí politici nejsnazší možnou cestu – zpřísní regulaci, ztíží podnikání všem a zvýší byrokracii, která má občany chránit. Občas úspěšně. Často se dotknou především slušných finančních institucí. Navíc přílišná regulace s sebou nese velké riziko: Morální hazard.
Proč by si měl drobný investor dávat pozor a prověřovat důvěryhodnost osoby či instituce, které svěřuje své úspory, když to za něj stále intenzivněji dělá stát? Navíc proč bych měl peníze svěřit za mizivý úrok velké bance, když mi malá banka nabízí o pár desetin procentního bodu víc – a všechny vklady jsou pojištěny stejně na 100 %?
Tip: Regulace dělá z lidí blbce
