Vyššími sazbami zvedat chtěl inflaci. Myslel, že je to známka punku

Připomeňme, že MMT mimo jiné hlásala, že centrální banka může beztrestně tiskem peněz financovat státní rozpočet, aniž by to nevyhnutelně mělo inflační důsledky. Doba (post)COVIDová se přitom ukázala být krásným makroekonomickým experimentem dokazujícím, že MMT v praxi nefunguje.

Ale pojďme k těm oficiálním úrokovým sazbám a tomu jak vlastně ovlivňují inflaci. K vysvětlení si můžeme vypůjčit jen dva dny starý výklad, jak vše funguje, ze strany šéfa newyorského Fedu Johna Williamse. Ten je sice jasnou holubicí uvnitř vedení americké centrální banky, ale zároveň v makroekonomickém světě respektovanou personou a jehož výzkum je inspirací pro řadu jiných ekonomů. Každopádně Williams ve svém posledním vystoupení vcelku pevně argumentuje, že (rostoucí) úrokové sazby jsou nástrojem měnové politiky, který dokáže velmi účinně ochladit poptávku v úrokově citlivých segmentech ekonomiky. Šéf NY Fedu pak zmiňuje dva konkrétní sektory – trh s bydlením a segment s výrobky dlouhodobé spotřeby. Williams si je vcelku správně jist, že vysoké úrokové sazby ochladí dotyčné sektory ekonomiky a tím i trh práce. To následně povede k nižším inflačním tlakům a nikoliv naopak (ač to tak v této fázi stagflačního cyklu může vypadat).

Jistě, v malých středoevropských ekonomikách povede transmisní mechanismus od vyšších úrokových sazeb k nižší poptávce jinak než v USA, neboť mimo jiné do něj promluví i měnový kurz (který v jistém smyslu tvoří s krátkodobými sazbami spojenou nádobu). Nicméně na druhou stranu myslet si, že vyšší úrokové sazby povedou k vyšší inflaci, je opravdu známka makroekonomického punku. Máme-li však tento text zkompletovat pak s písní na rtech dodejme:
Ale holky říkaly, že punk je jinde…, no to snad není možný…

Jan Čermák
Analytik ČSOB