Lze s inflací bojovat snížením daní? V principu ne

Pravda je, že ten návrh je oproti tomu, co se běžně objevuje, velmi „krotký“. Především ale nemá jít přinejmenším částečně o opatření s platností omezenou na několik měsíců, ale spíše trvalé. Což je také diskutabilní, nicméně určitě je to lepší, než snížit daň výrazně na čtvrtletí nebo pololetí.

Nejprve si řekněme, že vyhlašovat boj inflaci je správné. Březnový údaj 12,7 procenta je skutečně vážný, ještě horší je ale dynamika růstu cen, jak ji vidíme od loňského června. Tehdy jsme byli na hodnotě 2,8 procenta meziročního růstu. V prosinci 2021 to bylo již 6,6 procenta a první letošní měsíce byly jeden za druhým dalšími skoky spotřebitelských cen nahoru. Leden 2022 lze nazvat bez přehánění tragickým.

Zdroj : ČSÚ/kurzy.cz

Nicméně celospolečenský ohlas růstu inflace je zatím poněkud eliminován silnějšími tématy, především pochopitelně válečnými událostmi a uprchlickou krizí. Rychlé zvyšování cen proto rezonuje více v prostředí nižších příjmových decilů, dejme tomu v příjmově nejnižší třetině společnosti. I zde je alespoň zatím poněkud zmírněn za prvé informacemi ze strany vlády o chystaném růstu výdajů státu v sociální oblasti, za druhé již schváleným zvýšením důchodů a za třetí také poměrně masivním růstem mezd.

^REKLAMA

To znamená, že pro skupiny obyvatel odkázané reálně pouze na aktuální příjmy, je inflace sice nepříjemná a nesporně se dotýká jejich životní úrovně, avšak je zároveň alespoň částečně vyvážená existujícím nebo připravovaným růstem příjmů.

Střední a vyšší příjmové skupiny jsou zatím zaměstnány válkou, bezpečnostní situací a změnami v uspořádání Evropy. Je však skutečně pouze otázkou nedlouhého času, než si společnost jako celek uvědomí, že její úspory mají o desetinu nižší kupní sílu než před pouhým rokem.

To je totiž jeden z přehlížených efektů inflace. Když řekneme, že spotřebitelské ceny se zvýšily o 12,7 procenta, neznamená to samozřejmě o 12,7 procenta nižší životní úroveň (což by nebyla pravda ani matematicky, ale to není tak podstatné) – zjednodušeně řečeno totiž platí, že když ve stejné době vzrostou příjmy o 8,5 procenta, tak oním zhoršením kupní síly je rozdíl těch obou údajů.

Avšak úspory uložené na spořicím účtu skutečně přijdou o oněch 12,7 procenta kupní síly (mínus naběhnuté úroky, což však bude dost málo). Inflace má na spořivé občany větší dopad než na ty, kdo „jdou měsíc od měsíce“.

Nicméně až se společnost soustředí na růst cen, můžeme očekávat zlatou éru argumentace tohoto typu: „Už dávno jsme navrhovali snížit daň z přidané hodnoty na plyn, energie, pohonné hmoty, potraviny (a tak dále). Kdyby nás někdo poslechnul, bylo by lépe. Teď za to občané těžce platí.“ Občas tam místo DPH bude spotřební daň, ale to je skutečně pouhý detail.

^REKLAMA

A protože v nepříliš vzdálené budoucnosti bude podobných – „kdybyste mne poslechli, bylo by nám hej“ – plný veřejný prostor, je třeba rovnou říct, že takové „daňové jojo“ (typově snížení DPH u elektřiny na půl roku třeba na deset procent nebo na nulu) by proti inflaci nefungovalo.

Důvody ve skutečnosti nejsou složité.

První a nejzásadnější důvod je, že plošným snížením ceny by se snížil tlak na pokles poptávky. Extrémní růst ceny nějaké komodity vyvolá šokovou reakci důrazu na úspory, což se odrazí v poklesu spotřeby. To platí dokonce u tak nezbytných věcí, jako jsou energie. Pokud je cena alespoň rámcově výsledkem působení tržních sil (čili pokud není regulovaná v plném rozsahu), pak pokles poptávky vede v optimálním případě k poklesu ceny, v případě krizovém pak alespoň k zastavení růstu.

Jestliže ale nějakým daňovým opatřením vytvoříme prostor pro nižší cenový růst, zmenšíme především počet lidí, pro které bude změna šoková. Což bude znamenat, že poptávka poklesne daleko méně. A když bude malý pokles poptávky, pak cena dále poroste.

Tak totiž funguje trh.

Druhý důvod je také jasný. Cenové šoky mají v ekonomice svůj význam. Vedle poklesu poptávky vyvolávají také tlak na ziskové marže. V době prudkého růstu cen marže narostou s tím, jak je společnost v první fázi růstu překvapena a ochotna platit novou cenu. Následuje fáze reakce společnosti, kdy po ochlazení poptávky naopak roste tlak na pokles ceny. Pokud se zvyšování spotřebitelských cen rodí z ceny surovin, pak se působení tržních sil přenáší do tlaku na pokles marží a na růst produktivity práce prodejce či distributora.

Při umělém snížení ceny pomocí daňových úprav ale všichni vědí, že je na určité období vytvořené skleníkové prostředí. Dočasné opatření vyvolá spontánní shodnou reakci tržních subjektů. Proč soutěžit a snižovat si zisky, když je jasné, že v určeném období lze dosahovat mimořádných finančních výnosů, a to dokonce při ceně přiměřeně nižší, než by byla cena bez daňové změny. Spotřebitel je uklidněn určitým poklesem ceny, distributor či prodejce ale nemusí sáhnout na svoje marže, protože pokles je ze strany daňových poplatníků dotován odpuštěnou daní.

Z toho je ostatně vidět, jak moc „nefér“ je snížením daně dotovat cenu. Důvod – z poklesu ceny profituje ten spotřebitel, který využívá zvýhodněné zboží. Například u pohonných hmot tedy motoristé. Náklady ale nesou všichni daňoví poplatníci. Nerealizované příjmy se promění na dluh, dluh dopadá na všechny občany. Jde o variantu privatizace zisků při socializaci ztrát.

Třetí důvod, proč nelze daní bojovat s inflací je tento: Rozpočet (kterýkoliv) si může dovolit jen určitý výpadek příjmů. To znamená, že daň je nutné po nějaké době zase zvýšit na původní úroveň. Pak je však evidentní, že inflace nebyla „vyřešena“. Byla pouze odložena, odsunuta v čase. Snad pouze tehdy, kdyby v mezičase výrazně poklesla cena surovin, kdyby se ceny důležité pro tržní situaci oproti jejich nejvyššímu stádiu významně snížily, pak by bylo možné hovořit o překlenutí mimořádného a dočasného inflačního tlaku.

Jenže zázraky se nedějí a pokud ano, tak jenom jednou „za uherský rok“. Ceny surovin nespadnou dolů. Alespoň v žádném časovém výhledu, který by odpovídal čtvrtletí nebo pololetí.

Takže za několik měsíců by se problém vrátil a jelikož by v mezidobí nedošlo k výraznému snížení poptávky (nebyl by takový cenový šok), znovuzavedení vyšší daně by nakonec vedlo pravděpodobně k většímu celkovému růstu cen než při šokovém průběhu.

Celosvětově vidíme výrazné inflační tlaky. Rostou ceny mnoha komodit, to se přenáší do spotřebitelských cen. Jistě – je těžké říct, že je nutné se s tím smířit. Že jedinou cestou, jak s tím bojovat, je nižší spotřeba a pokles poptávky. Ale skutečně to tak je.