Růst? No a? Jsme po nos v problému
Foto: Shutterstock
Jak se dalo čekat, zní všude možně vítězné fanfáry: Jupí, loni jsme rostli o 3,3 procenta! Jsme kabrňáci! No tak se uklidníme, odfoukneme, a přiznáme si pár ne tak úplně příjemných věcí.
Za prvé je to pořád jenom předběžný odhad. Přesněji – předběžný odhad je čtvrté čtvrtletí 2021 s růstem 3,6 procenta, tedy tři měsíce, které svým výsledkem vysoce překonaly předpoklady. A vylepšily celý rok. Jenže právě v těch třech měsících kulminovaly některé problémy, jako například energetická krize a s ní částečně související prudká inflace. Aniž bych se jen vzdáleně hodlal nějak nešetrně dotknout práce statistiků, předpokládám, že tentokrát hrály v jejich postupu zvláště silnou roli odhady a nutná překlenutí některých metodologicky problematických míst. Tím chci naznačit, že pravděpodobnost změny dat za poslední čtvrtletí (potažmo pak logicky v návaznosti i za celý rok 2021) je tentokrát o dost větší než jindy. Klidně to může být i změna nahoru, to nevylučuji. Ale v tomto speciálním případě bych se obával podstatně více korekce negativní.
Za druhé je celoroční růst 3,3 procenta ve skutečnosti z určitého pohledu vlastně celkem mizerné číslo. Je potřeba jej totiž srovnávat s tím, jak moc drasticky propadla ekonomika v roce 2020 – neboť právě s tímto hluboce mínusovým obdobím se nyní porovnáváme. A tehdy jsme ztratili 5,6 procenta. Čili ve skutečnosti jsme propad 2020 zdaleka nenahradili, čili jsme pořád celkem hluboko pod úrovní roku 2019.
Za třetí je číslo 3,6 za poslední čtvrtletí hodně provokativní. Bankovní rada dnes rozhoduje o sazbách a tento signál přinese větší podporu zostření protiinflační politiky. Konsensus analytiků říká, že rozhodnutím bude růst sazeb o 75 bazických bodů na 4,5 procenta jako navýšení hradby proti skoro desetiprocentní inflaci. Já bych se po těchto posledních číslech trochu bál, zda další pokus přibrzdit ekonomiku nebude ještě o stupeň ostřejší (což by znamenalo 100 bb a 4,75 procenta).
To všechno ale neukazuje, proč by měla být ekonomika naší země a s ní my všichni „po nos v problému“.
REKLAMA
To se má tak
Krize mívají v principu (kromě téměř nekonečného množství dalších možností) dva různé průběhy. Klasický (jak si to většina veřejnosti představuje) vypadá jako písmeno „V“. Čili celkem rychlý pád dolů následovaný poměrně dynamickým vzestupem k původní úrovni a dál po nějaké růstové křivce. A pak je tu varianta písmena „W“. Takže prudce dolů, trochu vzpamatování se, zase dolů v druhé vlně problémů a teprve poté návrat k růstu. Četl jsem řadu radostných komentářů, že tato krize bude „V“.
Já bych tedy byl s tím optimismem opatrný. Podívejme se na situaci trochu celistvěji. Máme inflaci k deseti procentům. Máme růst tažený domácí poptávkou a růstem zásob, přínos zahraniční poptávky veškerý žádný (i když sousedé a obchodní partneři rostou, dokonce když vynecháme Německo, tak i rychleji než my). Dluh se nám prudce zvýšil (problém není jeho poměr k HDP, ale děsivá dynamika). Stojíme před řadou finančně – strukturálních problémů (z nichž neexistence penzijní reformy je sice ten nejčastěji skloňovaný, ale dost možná nikoliv největší). Máme hospodářský strukturální problém skladby ekonomiky s převahou průmyslu, pohříchu dodavatelského, což vede k mimořádně vysokému odlivu zisků (alias přidané hodnoty). A šlo by pokračovat.
Některé ty problémy působí dlouhodobě a táhneme si je jako závaží na noze, další jsou aktuální, část teprve ukáže svoji pravou sílu. Výsledek 3,3 procenta není sám o sobě nijak špatný. Ale v celkovém pohledu to není ani žádná hitparáda, navíc v ekonomice obklíčené takovými determinantami, jakými je obklíčena ekonomika česká, vlastně nic neřeší.
