Finanční poradenství v jeho divoké podobě zprostředkování za jakoukoli cenu do České republiky přivedlo počátkem 90. let 20. století z Německa OVB. Společnost OVB Allfinanz se stala oblíbeným prodejním nástrojem mnoha finančních institucí a svým mechanismem plošného náboru nových finančních poradců i kolíbkou mnoha dnes špičkových odborníků v oboru. A samozřejmě masu lidí, kteří jen prodávali (a v některých strukturách stále prodávají), co jim jejich vedoucí nadiktuje.
Ve stejném desetiletí též vzniklo stavební spoření – státem podporovaný produkt, který si vlivem státního příspěvku a dalších finančních úlev našel nemalou oblibu u české populace. A protože se stavební spořením jsou spojeny též poplatky za jeho sjednání, mohly se rozvinout i obchodní sítě stavebních spořitelen. Stavební spoření se také dostalo do velkých „multiproduktových“ sítí a bylo prodáváno jako jeden ze základních kamenů rodinných financí.
Od prvních finančních poradců obvolávajících potenciální klienty v Česku uplynulo čtvrt století. Pokročila regulace, ochrana spotřebitele a – především – znalosti a zkušenosti lidí, klientů finančních poradců. V průběhu posledních let se diskuse o kvalitě finančního poradenství a poškozování klientů radami v „zájmu provize“ dostala i na půdu České národní banky (ČNB) a Ministerstva financí (MF ČR), kde se s ní lépe či hůře potýkají. ČNB pokročila tak daleko, že je schopna postihnout největší prohřešky finančních zprostředkovatelů. Ale diskuse a změny ve finančním poradenství jdou mnohem dál.
Ještě před pár lety se za kvalitní finanční poradenství považovalo i zakomponování investičního životního pojištění (IŽP) jako spořicího produktu na penzi do výše 1 000 Kč měsíčně. Ostatně, stát dosud tvrdí, že je to správně, v tomto směru se ještě nepoučil, přestože z jiných front již „spořicí“ IŽP odmítá a zakazuje. Dnes již jakákoli dobře použitá pojistka akcentuje krytí životních rizik. Na investice finanční poradci doporučují nejčastěji podílové fondy.
I u podílových fondů ovšem situace již pokročila. Mají být používány fondy životního cyklu, nebo je prací poradce, aby portfolio před odchodem klienta do penze upravil? Fondy životního cyklu, zejména ty v českém podání, patří také mezi dražší nástroje. A pak je tu otázka předplacených poplatků: Mají finanční poradci chtít po klientovi předplatit poplatek na celý investiční horizont? Začíná panovat shoda, že nikoli. Bez předplacených poplatků se ale finanční poradce uživí jen stěží… a tak jsou hledána kompromisní řešení v předplacení poplatků na investiční horizont nikoli klientovi investice, ale příslušného podílového fondu.
REKLAMA
Těžiště finančního poradenství se postupně přesouvá k investicím. To s sebou nese ale vyšší nároky na finančního poradce. Prodat pojistku byť „na spoření“ je poměrně jednoduché, neboť ani „poradce“ ani klient nerozumí tomu, co za ní leží. Ostatně i proto se finanční poradci setkávali (a možná ještě i setkávají) s klienty, kterým „poradce“ nabulíkoval, že IŽP je lepší než podílový fond, protože se jedná o pojištění, a tudíž je investice pojištěná. To je samozřejmě nesmysl. Naopak v IŽP se skrývá o jedno riziko navíc – kreditní riziko pojišťovny. Pokud ta zkrachuje, může se její klient o své peníze obávat. U podílového fondu toto riziko není.
Finanční poradce zaměřený na investice musí mít mnohem širší přehled. Musí vědět, co se děje ve světě a jaký vliv mohou mít aktuální události na vývoj cen aktiv, musí se vyznat v investičních pojmech a umět je vysvětlit svým klientům. Zdaleka ne každý finanční poradce má na to dostatečné znalosti – a ne každý je schopný si je doplnit.
S růstem finanční gramotnosti lidí se bude měnit finanční poradenství mnohem více než pod tíhou legislativy. Ono se již mění. Mění se již čtvrt století a v posledních letech navíc mnohem dynamičtěji. Jen někteří finanční poradci to ještě nezaznamenali. Pokud se ale včas nepřizpůsobí požadavkům svých klientů, dříve či později v oboru skončí.
