Je za námi týden ve znamení českých dat, která ukázala, jak se po začátku tzv. rozvolňování začala ekonomika postupně vracet do normálu. Někde to bylo vidět docela zřetelně – třeba v maloobchodě, který se dokonce vrátil k růstu, jinde to bylo slabší – třeba ve zpracovatelském průmyslu. A někde se květen v podstatě zas tak moc nelišil od kritického dubna – příkladem budiž letecká doprava, ubytování nebo chcete-li vše, co souvisí s cestovním ruchem. Restart ekonomiky tak byl spíš celkově vlažný a rozhodně nebudil žádné velké naděje. Průmyslovým firmám dál chybí zakázky, nezájmem trpí především automobilový průmysl, který po té, co se nasytí odložená poptávka, nemůže počítat s boomem investiční a spotřebitelské poptávky. A tak jeho jedinou jistotou zůstávají pokuty a doutnající celní spor mezi EU a USA, které jsou mimochodem pro evropské automobilky hlavním exportním trhem. Česká inflace jakoby zcela ignorovala fakt, že ekonomika prochází hlubokou recesí, opět poskočila nahoru a dostala se dokonce nad hranici tolerančního intervalu ČNB. Vinu tentokrát nesou především dražší tabákové výrobky, respektive vyšší spotřební daně, které mají jako již tradičně vylepšovat příjmovou stránku státního rozpočtu za cenu zvýšení inflace. A to nejenom v letošním roce, ale podle posledních návrhů z dílny MF – zřejmě vzhledem k všeobecnému úspěchu – i v těch následujících. Jediným potěšujícím číslem minulého týdne byla tak snad jen nezaměstnanost, která se zvýšila oproti květnu jen symbolicky. Když si ovšem vedle tohoto výsledku představíme statisíce lidí v režimu Kurzarbeitu, tak je ta radost z čísel z trhu práce možná poněkud předčasná.
Tento týden bude ve znamení především amerických dat, pokračující výsledkové sezóny a četných projevů centrálních bankéřů. Na řadu přijdou mimo jiné maloobchodní tržby, u kterých se počítá s dalším velmi solidním růstem. A se zlepšením navzdory kulminující koronavirové nákaze počítají trhy i u spotřebitelské důvěry, jež má přijít na řadu v pátek. Zapomenout nelze, že tento týden proběhne další jednání ECB, od něhož se však toho příliš čekat asi nedá. Sazby už není kam snižovat, a program nákupů dluhopisů je už nyní velkorysý jako nikdy před tím. ECB se už dávno stala především velkým asset managerem s portfolii cenných papírů s hodnotou atakujících 2,8 bilionů eur a současně největším věřitelem zemí eurozóny. V poslední (neinflační) době, zdá se, narůstají i její ambice v rámci boje proti změnám klimatu.
Petr Dufek
Analytik ČSOB
