12. 08. 2020
Turecká lira prudce oslabuje, ekonomika je na hraně další měnové krize
Zatímco se vyspělé ekonomiky napříč světem pomalu vzpamatovávají z drtivého dopadu pandemie, některé rozvíjející se ekonomiky jsou na tom podstatně hůře. Příkladem budiž Turecko, které se souběžně s korona krizí ocitá na prahu krize měnové; lira v posledních dnech rekordně oslabuje, což evokuje vzpomínky na kolaps turecké měny z léta roku 2018.
Ještě v průběhu června a července se kurz liry vůči americkému dolaru držel téměř nehnutě pod hranicí 7,0 USD/TRY, stabilizován intervencemi ze strany turecké centrální banky. V srpnu však výprodeje nabraly na obrátkách, a to navzdory globálně slabému dolaru, což značí, jak vážné jsou hospodářské problémy Turecka. K chronickému deficitu běžného účtu, nekontrolovanému úvěrovému boomu nebo vysoké inflaci se nyní přidal také strádající turistický sektor, což podkopává důvěru obyvatelstva ve vlastní měnu. A není proto divu, že právě ze strany obyvatel dochází ke svižné dolarizaci, která podněcuje oslabování liry.
Turecká centrální banka přitom již nemá dostatek devizových rezerv, aby dále podporovala domácí měnu (rezervy pokrývají méně než polovinu krátkodobého zahraničního dluhu). Proto centrální bankéři sáhli k nestandardnímu kroku v podobě ukončení jednotýdenních repo aukcí (8,25 %) a financují bankovní sektor skrze dražší overnight facilitu (9,75 %). Přestože tak de facto došlo ke zpřísnění měnové politiky, centrální banka zůstává – zjevně pod politickým tlakem prezidenta Erdogana – nadále výrazně za křivkou.
Jaké jsou možné scénáře dalšího vývoje? Ve hře je agresivní zvýšení úrokových sazeb, které by podobně jako v roce 2018 mohlo zastavit propad liry (nejbližší měnově-politické zasedání je na programu 20. srpna). Problémem nicméně je, že žádoucí měnová restrikce by zároveň přiškrtila ekonomiku, a to v tu nejméně vhodnou dobu. Alternativou je nechat liru dále prudce oslabovat, což by nicméně přineslo silné inflační tlaky a ohrozilo finanční stabilitu z titulu značného cizoměnového zadlužení korporátního sektoru. Daň za diletantskou hospodářskou politiku posledních let je tedy v případě Turecka jasná – na stole leží pouze řešení špatná a ještě horší.
Dominik Rusinko
Analytik ČSOB
