13. 01. 2026
Stav veřejných rozpočtů se znovu zhoršuje
Na začátku letošního roku se znovu stává předním tématem problematika veřejných rozpočtů. Máme totiž finální čísla za rok 2025, kdy tzv. “volební rok” bohužel pozitivně nepřekvapil. Státní rozpočet skončil se schodkem 290,7 mld. Kč, což je nejen nad původním plánem, ale hlavně je to na poměry českých veřejných financí pořád velmi vysoké číslo. Po očištění o příjmy a výdaje z EU vychází deficit zhruba na 250 mld. Kč, tedy „jádrově“ je obrázek o něco méně dramatický, ale rozhodně ne dobrý. A výhled na rok 2026 zatím příliš optimismu nepřidává: podle slov staronové ministryně financí Aleny Schillerové bude udržet deficit pod 300 mld. Kč velmi obtížné. Kde vidím největší rizika současného rozpočtu a na co se musíme připravit v delším horizontu?
Největší „tvrdé jádro“ českého státního rozpočtu dlouhodobě tvoří výdaje, o nichž vláda fakticky nerozhoduje každoročně znovu – plynou ze zákonů, valorizačních mechanismů, mzdových tabulek a mezinárodních závazků. Už při schvalování rozpočtu na rok 2025 Ministerstvo financí uvádělo, že z celkových výdajů 2 327,1 mld. Kč připadne na mandatorní a kvazimandatorní výdaje 1 796,9 mld. Kč (z toho čistě mandatorní 1 369,1 mld. Kč) – tedy že „povinné“ položky zaberou drtivou většinu prostoru a politika se ve skutečnosti vede jen o zbytku.
To je přesně ten typ výdajů, který se v čase „sám“ zvyšuje (demografie, valorizace, nároky ze zákona) a rozpočet pak i v relativně klidných letech nese vysokou setrvačnost. Výsledek je jednoduchý: čím větší podíl rozpočtu je předem rozdaný povinnými výdaji, tím menší manévrovací prostor má jakákoli vláda prosazovat své programové priority (investice, školství, obrana, daňové změny) bez toho, aby buď zvyšovala daně, nebo šla do konfliktu s parametry těchto „automatických“ výdajů.
Druhým strukturálním tlakem, který se teď rychleji zakusuje do rozpočtu, jsou náklady na dluh – a ty mají navíc nepříjemnou vlastnost, že jsou prakticky nevyhnutelné a mají přednostní charakter: úroky se platit musí, bez ohledu na to, jaké priority chce vláda financovat. V roce 2025 dosáhly výdaje na obsluhu státního dluhu podle MF 98,1 mld. Kč (meziročně +9,7 mld. Kč). Pokud se na to podíváme realisticky a shlédneme hlavní rozpočtové priority nové vlády, je evidentní, že schodky rozpočtu budou po další 4 roky kolem 250-300 mld. Kč. A to stále počítáme velmi výhodný ekonomický růst, za situace zhoršení ekonomiky se můžeme také propadnout do tzv. “Covidových seker” a dostaneme se do úplně jiných cifer. Růst zadlužení pomalu a jistě do roku 2030 zamíří někam k 47 % v poměru k HDP. To bude nový nelichotivý rekord zadlužení domácí ekonomiky. Pokud by se v příštích čtyřech letech skutečně nahromadil nový dluh ve výši zhruba 1 200 mld. Kč, pak už při dnešních výnosech desetiletých českých vládních dluhopisů kolem 4,32 % znamená tento objem zadlužení dodatečný úrokový účet zhruba 52 mld. Kč ročně. V kombinaci s už existujícím dluhem by se tak celkové výdaje na obsluhu státního dluhu mohly kolem roku 2030 snadno dostat nad hranici 150 mld. Kč ročně.
Z výše uvedeného plyne, že časy rozumného rozpočtování s přijatelnými schodky 50–100 mld. Kč dávno skončily. Dodržet Maastrichtská kritéria schodku pod 3 % bude stále těžší a těžší bez širšího zásahu na výdajové či příjmové straně rozpočtu a možnost reagovat na ekonomické cykly ještě menší. Když přijde další silný poptávkový či nabídkový šok do ekonomiky, deficity budou rázem sahat k 5-6 %. České veřejné rozpočty tak dál vyhlížejí odvážné politické reformátory. Možná bychom také potřebovali „svého“ Javiera Mileiho, aby u nás konečně někdo udělal tolik potřebný rozpočtový pořádek.
Autor: Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital
