27. 06. 2022
Komentář: Nejvyšší úrokové sazby za 23 let. Je to správně?
Bankovní rada ČNB na svém červnovém zasedání znovu zvýšila svoji hlavní úrokovou sazbu – tentokrát o 125 bazických bodů na rovných 7 % – v reakci na další růst inflace a inflačních očekávání dosahujících v letošním roce historických maxim. Ve svém úsilí fakticky zdražuje peníze, aby ochladila domácí poptávku, a zároveň nepřímo pomáhá koruně udržet se na silnější úrovni. Výsledkem tohoto úsilí zatím není – a vlastně ani ještě nemůže být – viditelný pokles inflace, ale prozatím jen zdražení úvěrů na jedné straně a zvýhodnění úspor na straně druhé. Na inflaci totiž vzhledem k typickému zpoždění efektu měnové politiky teprve dojde.
Svými dosavadními kroky ČNB zatím, zdá se, příliš pochvaly nesklidila. Finanční trhy jsou zklamané nedostatečně razantním postupem, což je nejlépe vidět na kurzu koruny, kterou dokonce musí centrální banka hlídat, aby znovu neoslabila. Nespokojené dlužníky budou ještě více iritovat dražší úvěry, zatímco někteří střadatelé budou dál lamentovat nad „nízkým“, inflaci stále nepokrývajícím, úročením jejich úspor. Že se ČNB nezavděčí všem, je zřejmé, a vlastně tu od toho ani není, ale mohla by v situaci šestnáctiprocentní inflace dělat něco jiného? Samozřejmě, avšak pravděpodobně s mnohem většími riziky, než s sebou nesou vyšší úrokové sazby.
ČNB by si třeba mohla říct, že nebude dělat nic a inflační „tsunami“ takříkajíc vysedí. Co by to znamenalo pro spotřebitele i firmy je celkem zřejmé. Ještě více bychom se snažili využít příležitost před tím, než všechno ještě více zdraží. Takže bychom se třeba snažili některým zbožím předzásobit (pamatujete na máslovou hysterii?) a současně hledali příležitosti, kam uložit své úspory, aby se nám ještě více neznehodnotily. Nabízelo by se zainvestovat do již tak prudce zdražujících nemovitostí, na které bychom si navíc mohli vzít levně hypotéku. Reakce prodejců by v situaci dalšího růstu poptávky byla asi docela předvídatelná. V konečném důsledku by byla inflace výrazně vyšší, bublina na realitním trhu nafouknutější a vedle toho inflační očekávání ještě silnější.
Další možností je, že by ČNB začala řídit kurz koruny. Něco na způsob kurzového závazku, který jsme tu měli v letech 2013–2017, avšak obráceného. Korunu by tentokrát neoslabila, ale posílila by ji a na nové silné úrovni bránila. Jenže jak silná by koruna musela být, abychom v situaci nízkých sazeb měli nízkou inflaci a rozumná inflační očekávání, když například desetiprocentní posílení koruny „zajistí“ třeba jen pokles inflace o dva procentní body? Jak by se na takový kurzový skok tvářili exportéři? Co by asi tak udělali vlastníci bilionů korun, které se na finanční trh dostaly v časech předchozího kurzového režimu a které zde díky vysokým sazbám stále ještě zůstávají? Otázek, které by takové řešení inflace vyvolalo, je celá řada a všechny by si musela ČNB včas zodpovědět, včetně té, zda by svým novým přístupem vlastně třeba nevyzvala finanční spekulanty k sázkám proti ní samotné. Neskončili bychom nakonec stejně u vysokých sazeb, a přitom si ještě zopakovali vlastní zkušenost roku 1997?
Diskuse, co lze udělat lépe či jinak, jsou nepochybně žádoucí a vlastně nutné, protože prostor experimentovat v reálné ekonomice v podstatě neexistuje. Nástroje, kterými ČNB může inflaci zvládnout, jsou stále jen dva, respektive tři. Tím prvním jsou úrokové sazby, druhým kurz a třetím komunikace. Ať už se obměněná bankovní rada přikloní k sazbám, kurzu nebo obojímu, bude muset širokou veřejnost i finanční trhy přesvědčit, že na boj s inflací, a tedy i na svůj mandát, v žádném případě nerezignuje. Jinak by totiž vlastně všem nepřímo sdělila, že se s vysokou inflací nedá nic dělat, a tak vy – střadatelé a firmy – se prostě nějak sami zařiďte…
Autor: Petr Dufek, hlavní ekonom Banky CREDITAS
