Kdo má navrhnout rozpočet?

Dosluhující vláda výzvu, aby svůj (původní nebo jakkoliv upravený) návrh znovu předložila sněmovně, rezolutně odmítá. A žádá, aby nová koalice sestavila svůj vlastní návrh pěkně od nuly poté, co noví ministři nastoupí do úřadů. Postoj nynější vlády se snad dá vnímat jako politicky pochopitelný: ať si veškerou práci na návrhu státního rozpočtu oddře nová koalice sama. Kdyby dostala do ruky oficiální návrh nynější vlády, hrozí, že v něm udělá jen pár (byť objemově velkých) změn, a tím získá svůj vlastní návrh jaksi bez práce. Tato rychlost by se ale dala brát jako přínos pro ekonomiku: čím dřív bude na světě návrh státního rozpočtu nové koalice, tím menší je riziko provizoria coby režimu pro veřejný sektor, a tedy i celou ekonomiku, jednoznačně (byť nikoliv fatálně) škodlivého. Z tohoto pohledu vypadá „lenost“ dosluhující vlády jako všeobecně škodlivá.

Má to ale ještě jeden háček. Když bude návrh zákona, se kterým bude sněmovna pracovat, pocházet z dílny nynější vlády, pak jakékoliv pozměňovací návrhy poslanců nové koalice budou z pohledu tohoto návrhu pozměňovacími návrhy opozičními. Naproti tomu ale pokud do sněmovny půjde až návrh zákona z dílny nové vlády, měl by veškeré návrhy z hlav zástupců nové koalice obsahovat rovnou, při příchodu do sněmovny. Pozměňovací návrhy vládních poslanců jsou (na rozdíl od pozměňovacích návrhů opozičních poslanců) v logice parlamentní demokracie chucpe. Pokud poslanec/poslankyně vládnoucí koalice něco v daném zákoně chce, měl/měla by to nechat přes své kolegy ve vládě nechat projít debatou na vládě, a ta by to případně měla vtělit už do svého návrhu; daný poslanec/poslankyně by se neměl/neměla snažit toto něco doplnit do zákona až při projednávání ve sněmovně. Sněmovna je tu zkrátka od toho, aby projednávala, jak chce vládní návrhy změnit opozice, nikoliv jak je chce změnit samotná vládnoucí koalice.

V čem je návrh na změnu zákona podaný v rámci projednávání ve sněmovně horší než návrh podaný v rámci projednávání ve vládě? Je daleko horší. Vládní návrhy jsou (přesněji řečeno: teoreticky by měly být) daleko důkladněji zdůvodněné a propočtené, protože vláda má na přípravu svého návrhu daleko větší časovou a lidskou kapacitu než poslanci – včetně dodatečné odborné (a zájmové) kapacity, která je zapojena v podobě připomínkových řízení, během nichž se k návrhům vyjadřuje řada vnějších subjektů. Naproti tomu poslanecké pozměňovací návrhy často padají na poslední chvíli (občas i pozdě v noci), v rychlosti, jen s velmi stručným a nekvalitním zdůvodněním.

Proto je také často obtížné daný poslanecký pozměňovací návrh následně kritizovat – mnohdy totiž není vůbec jasné, o jaké předpoklady a propočty vycházel. Kabinetní (a z hlediska důsledků mamutí) ukázkou poslaneckého-a-přitom-vládního pozměňovacího návrhu byl návrh na redukci zdanění mezd (tzv. zrušení superhrubé mzdy) podaný v říjnu 2020 v období sněmovního projednávání vládního návrhu státního rozpočtu na rok 2021. Návrh s dopadem na veřejné rozpočty ve výši kolem 2 % HDP tehdy podal Andrej Babiš v dvojjediné roli poslance a předsedy vlády, přičemž popisu zdůvodnění a dopadů byly v návrhu věnovány dvě stránky A4. Neochota dnešní vlády předložit návrh rozpočtu znova tedy jednání o rozpočtu prodlužuje, ale zároveň mu také vnucuje větší disciplínu.

Autor: Michal Skořepa, analytik České spořitelny