Double „I“ – Írán a inflace

Proinflační vyznění měla i květnová data výrobců, navíc aktuální vývoj na Blízkém východě zvýší ceny ropy a plynu. V české ekonomice vyjde v pátek v pořadí třetí odhad růstu HDP za první čtvrtletí letošního roku. Podle druhého odhadu došlo k překvapivě silnému mezičtvrtletnímu růstu HDP o 0,8 %, který byl ovlivněn výrazným zvýšením exportů. Za tím pravděpodobně stála snaha amerických dovozců předzásobit se evropským zbožím před spuštěním zvýšených cel. V rámci třetího odhadu dostane ČSÚ především data za sektor vlády, a nedá se tak vyloučit mírná revize nahoru či dolů (obvykle ale nebývá výrazná).

A zítra bude zveřejněn červnový vývoj spotřebitelské a podnikatelské nálady. Obojí se již řadu měsíců pohybuje blízko dlouhodobého průměru, když vyššímu optimismu brání nejistota v globální ekonomice a utlumený makro vývoj v Německu. To se pravděpodobně ještě nějakou dobu nezmění.

Trhy budou tento týden sledovat především vývoj na Blízkém východě, situaci v Hormuzském průlivu apod. To může upozadit další zveřejněná makro data. Dnes vyjdou předběžné hodnoty PMI za hlavní ekonomiky. Z našeho (českého) pohledu bude zajímavý především německý průmysl, kde data v poslední době naznačovala pozvolné zlepšení aktivity, což může pro příští měsíce signalizovat otočení cyklu směrem k pozvolnému oživení. Podobný vývoj může naznačovat i německý IFO index, který vyjde zítra. A v pátek vyjde ve Státech jádrová PCE inflace. USA přepsaly pravidla geopolitiky Blízkého východu: Donald Trump provedl přímý vojenský útok na íránské cíle (Fordow, Natanz, Isfahán). Vyvstává mnoho otázek. Jednou z nich je, jak vážně útok poškodil íránský jaderný program, respektive, jak rychle jej dokáže obnovit. Další je, zda reakce Íránu. Teherán stojí na historickém rozcestí: má zhruba čtyři scénáře odpovědi, od diplomatického vyjednávání přes regionální odplatu až po tvrdou konfrontaci s cílenými údery (včetně využití proxy skupin). Zásadním rozměrem je, zda ajatolláhové zvolí „eskalovat‑aby‑de‑eskalovali“ – tj. provést přesně mířený, omezený útok, který signalizuje sílu, ale nevyvolá katastrofu. Tento přístup by opakoval model z roku 2020, kdy Írán odpověděl na zabití Solejmáního. Pokud však budou zvoleny varianty odplaty na americké základy nebo uzavření Hormuzu (kde jde třetina ropy po moři), hrozí větší konfrontace a rozšíření války v regionu. Obě strany zatím provokují. Donald Trump trolí íránský režim. Na své sociální síti Truth Social napsal, že „Pokud současný íránský režim není schopen VRÁTIT ÍRÁNU JEHO VELIKOST (make Iran great again), proč by nemělo dojít ke změně režimu???“ Vance potom tvrdí, že USA nechtějí změnu režimu, ale zahájit rozhovory s Íránem. Írán slibuje tvrdou odpověď, mezitím íránský ministr zahraničí přicestoval do Moskvy, aby vyjednal podporu Ruska. Rusko i Čína ale zatím zvolili pouze diplomatické výrazy nesouhlasu, aniž by nabídly vojenskou pomoc. BRICS+ je zticha. Írán je tak bezprostředně po útoku hodně izolovaný. Mezitím Írán a Izrael pokračovaly ve vzájemné raketové palbě. Evropa hraje jen roli pozorovatele a komentátora.

Cena ropy Brent dosáhla 81,4 dolarů za barel, což je pětiměsíční maximum, než mírně poklesla. Írán by mohl bombardovat ropnou infrastrukturu svých sousedů nebo zastavit tankery v plavbě Hormuzským průlivem, kterým prochází více než třetina světové ropy přepravované po moři. V úterý summit NATO, kde se měl řešit především závazek, že do roku 2035 budou země dávat na obranu 5 % HDP.

^REKLAMA

Proč lidé nesnášejí inflaci? A kdo může za inflaci? Inflační obavy se po pandemii staly opět jedním z nejživějších témat veřejné debaty. Ačkoli centrální bankéři a ekonomové o inflaci mluví jako o nutné dani za růst nebo jako o monetárním jevu, běžní lidé ji vnímají daleko emotivněji. Studie ekonomky Stefanie Stantchevy ukazuje, že inflace není jen o ekonomických datech, ale především o pocitech nespravedlnosti, nejistoty a frustrace. A tyto pocity se velmi liší podle toho, kdo jste. Když se podíváme pod pokličku, zjistíme, že inflace není vnímána stejně napříč společností – příjem, věk, politická orientace a vzdělání hrají v tom, jak na inflaci nahlížíme, zásadní roli. Příjmové rozdíly: Inflace bolí chudší víc Pokud máte nižší příjmy, inflaci cítíte víc. Nejen subjektivně, ale i objektivně – nižší příjmové skupiny totiž utrácejí větší část svého rozpočtu za základní zboží, jako je jídlo, energie nebo nájem. A právě ceny těchto položek v době inflace rostou nejrychleji. Z průzkumu vyplývá, že: (1) Nízkopříjmoví lidé častěji hlásí, že musejí snižovat množství nakupovaného zboží, přecházejí na levnější alternativy a odkládají i základní nákupy. (2) Více než 70 % nízkopříjmových domácností uvedlo, že jim inflace výrazně snížila kupní sílu. (3) Navíc se častěji zadlužují, splácejí úvěry pomaleji a spoří méně – často ne proto, že by chtěli, ale protože musejí. Naopak vysokopříjmové skupiny: (1) Pociťují dopady inflace méně intenzivně. (2) Častěji dokážou před inflací „utéct“ investicemi a změnou spotřebního chování. (3) Mají větší možnost urychlit nákupy (například koupit auto dřív, než podraží) a lépe přizpůsobit své portfolio investic. Zajímavé je i to, že vyšší příjmy znamenají větší sklon připouštět, že inflace může mít i nějaké pozitivní efekty, například na růst mezd nebo investiční příležitosti.

Věk: Mladí vnímají inflaci jinak než senioři Další významná dělící linie je věk. Vnímání inflace se liší mezi mladšími a staršími generacemi: (1) Mladší lidé (18–39 let) mají větší sklon vnímat inflaci jako problém spojený se snížením reálných mezd, ale také častěji věří, že mohou situaci změnit aktivními kroky – změnou práce, zvýšením kvalifikace nebo větší mobilitou. (2) Starší generace (60+) jsou naopak více fixované na své úspory a důchody. Proto mají silnější pocit, že inflace je okrádá – úspory reálně ztrácejí hodnotu a důchody často nerostou tempem inflace. Starší lidé také více vnímají inflaci jako známku širší ekonomické a politické nestability a připomínají si historické zkušenosti z období vysoké inflace, například 70. a 80. let. Politická orientace: Inflace jako zbraň v kulturní válce Výrazné rozdíly najdeme i podle politické orientace: (1) republikáni jsou výrazně více nakloněni vidět za inflací chyby vlády, zejména Joea Bidena a demokratických politik. Pro ně je inflace důkazem státní neschopnosti a symbol širšího ekonomického úpadku. (2) Demokraté naopak častěji viní firmy z „chamtivosti“ a spekulace. Vidí v inflaci především problém firem, které uměle zvyšují ceny, aby maximalizovaly zisky. Navíc platí, že: republikáni mají menší sklon připouštět, že by inflace mohla mít i pozitivní efekty (například snížení nezaměstnanosti). Demokraté jsou více ochotní přiznat složitost příčin inflace, i když i oni vnímají inflaci převážně negativně. Tento rozdíl reflektuje širší rozdělení americké společnosti: inflace se stává součástí kulturní války o to, kdo nese odpovědnost za ekonomické problémy.

Vzdělání: Kdo chápe inflaci a kdo jí rozumí jen pocitově Poslední klíčový faktor je vzdělání: (1) Lidé s vyšším vzděláním lépe rozumějí definici inflace. Umějí ji přesněji popsat a v testech výpočtu míry inflace dosahují lepších výsledků. (2) Přesto ani mezi vysokoškoláky není příliš rozšířené chápání, že inflace může mít pozitivní dopady – například na růst HDP nebo snižování nezaměstnanosti. (3) Vysokoškoláci mají menší sklon přičítat vinu jednotlivým aktérům (vláda, firmy), a více chápou inflaci jako důsledek složitějších systémových faktorů (monetární politika, globální šoky). (4) Lidé bez vyššího vzdělání častěji dávají přednost jednoduchému narativu – „za všechno může Biden“ nebo „chamtivé korporace“. Vzdělání tedy nechrání před strachem z inflace, ale mění to, jaké příběhy si lidé o inflaci vyprávějí. Shrnutí: Inflace jako zrcadlo nerovností Z analýzy vyplývá, že inflace funguje jako zrcadlo existujících nerovností ve společnosti. Bohatší a vzdělanější lidé mají lepší nástroje, jak se s inflací vyrovnat, a často jsou vůči ní psychicky odolnější. Naopak ti chudší, starší a méně vzdělaní ji vnímají jako existenční hrozbu. A politická polarizace jen přidává olej do ohně – vnímání inflace je často spíš otázkou identity než ekonomického rozumu.

Autor: David Navrátil, analytik České spořitelny