Přijde-li řeč na nekvalitní finanční poradenství a poškozování klientů, má většina zkušených lidí v oboru jasno. Prodat babičce „spořicí“ životní pojištění na 30 let či stavební spoření s cílovou částkou v řádu milionů korun do této kategorie jednoznačně patří. Jak ale definovat, co je kvalitní finanční poradenství? To už je větší oříšek.
Základním problémem je měřitelnost. Jak lze změřit kvalitu finančního plánu? Jednoduchá kritéria neexistují, neboť každý (dobrý) finanční plán vychází z individuálních potřeb a cílů domácnosti. Navíc pracuje s vysokou nejistotou – výnosy investičních plánů jsou nejisté, mohou se měnit příjmy i výdaje rodiny (v takovém případě se samozřejmě hodí plán upravit a přizpůsobit) a otázkou jsou i budoucí daně, sociální dávky, důchody…
Jedním ze základních kritérií kvality finančního poradenství je, zda po návštěvě finančního poradce a aplikace jeho doporučení je na tom domácnost lépe než předtím. I toto je ale poměrně vágní kritérium, taktéž obtížně měřitelné. Finanční poradce se postará o zajištění rodiny pro případ nečekaných událostí (invalidita, smrt, požár v domácnosti…), které předtím nebyly kryty. A domácnosti tak pochopitelně vzrostou náklady, kvůli kterým se bude muset uskromnit jinde. Je na tom rodina lépe, nebo hůře?
Stejně tak s investicemi. Finanční poradce doporučí dlouhodobé spoření – odkládání finančních prostředků, které „odsává“ aktuální zdroje. V důchodu na tom budou členové domácnosti ale lépe, neboť budou mít úspory. Je-li jedním z cílů domácnosti zajištění na důchod (a to je cíl, který je nejen dle mého názoru vhodné do plánu zařadit), pak je to v pořádku a základní kritérium (po odchodu poradce je na tom domácnost lépe) je splněno. Ale…
Dlouhodobé úspory lze provádět různými způsoby. Např. přes investiční životní pojištění. I přes tento vysoce nákladný a na investice v současné podobě nevhodný produkt lze za desítky let něco naspořit a domácnost na tom bude lépe než bez jakýchkoli úspor. O kvalitním poradenství v takovém případě ale asi hovořit nelze. Důvodem je mimo jiné přílišná nákladovost takovéhoto řešení.
REKLAMA
Do kvality finančního plánu je tedy potřeba zahrnout nejen kritérium, zda je na tom domácnost po aplikaci finančního plánu lépe, ale i cenu takovéhoto řešení. Tím se dostáváme ale do dalšího extrému: Nejlevnější řešení je nízkonákladové. To odmítá jakékoli podílové fondy jako špatné řešení, neboť existuje levnější a stejně efektivní – ETF (exchange traded funds). S nimi lze investovat za minimální vstupní poplatek (cca od 9,9 USD za stovky podílových listů) a s minimálními ročními náklady (cca od 0,1 % ročně z objemu investice). Ve srovnání s (akciovými) podílovými fondy se vstupním poplatkem cca 5 % a ročními náklady (TER) kolem 2,5 % až 3,5 % nebe a dudy. Takové řešení ovšem klient musí zaplatit finančnímu poradci přímo.
Pokud klient platí finančního poradce přímo, znamená to pochopitelně také náklady. Pomiňme nyní skutečnost, že český klient není zvyklý a ani příliš ochotný za finanční poradenství přímo platit. Ve Velké Británii vedl zákaz investičního poradenství ke zvýšení celkové ceny, kterou klienti zaplatí. Z tohoto pohledu je provizní poradenství efektivnější.
Optimálním řešením by tak z pohledu ceny byl finanční plán zahrnující pouze bezprovizní produkty, přičemž finanční poradce by nebyl placen ani přímo. To je ale utopie jak vystřižená z dob budování socialismu.
Jak tedy definovat kvalitní finanční poradenství? A je to vůbec možné, nebo jakákoli definice bude selhávat a zůstane pouze u pocitu, že takto by mělo být finanční poradenství provozováno?
