Oblíbenou představou je, že konec je neodvratný a Evropa vyklidí v historicky krátké době pozici ekonomicky nejvýkonnějšího a zároveň sociálně „spravedlivého“ kontinentu. Ponechme stranou polemiku, zda je větším tahounem světa Evropa nebo Spojené státy nebo Čína a asijské ekonomiky – spokojme se s tím, že Evropa dokázala do jisté míry sladit růst se značnou dávkou sociálního zajištění, v tomto směru je jistě první ve světovém měřítku.
Nemá příliš smyslu připomínat, k čemu to vedlo. Drastické zadlužení evropských zemí je neudržitelné, zároveň náš kontinent tíží vysoké sociální výdaje, extrémně drahé (a výkonné) zdravotnictví, jehož náklady velmi rychle rostou, neúměrné náklady práce a vysoké daně, což všechno snižuje konkurenční schopnost. A právě proto vidí mnozí situaci beznadějně. Jinými slovy říkají, že Evropané nejsou připraveni pochopit, že konec jejich způsobu života je za dveřmi a jediný způsob, jak si ho uchovat, je významnou část z něj obětovat.
Ve skutečnosti není potíž v tom, že by Evropané nebyli schopni pochopit realitu. V Evropě je ale pouze málo politiků, kteří jsou ochotni říkat lidem nepříjemné věci do očí a zároveň prosazovat skutečná řešení, skutečné reformy, skutečné změny.
Nedávno jsem zde napsal článek s titulkem Dlouhé strašení Řeckem končí Řeckem. Zjednodušeně byl o tom, že česká vláda tvrdí, jak se vydala cestou směrem od dluhové krize, ale ve skutečnosti se stále a soustavně blížíme právě něčemu, co by mohlo připomínat dluhovou krizi. Několik čtenářů mi vyčetlo (alespoň tak bych to bral), že nenabízím východisko. Pokusím se o něj.
Jako příklad si vezmu vládní projekt úspory 12 miliard korun ve výdajích na fungování samotného státu – tedy nikoliv úspor v důchodech či v sociálním systému, ale 12 miliard uspořených na nákladech vlády a dalších institucí. Plán byl vyhlášen celkem dávno a týkalo se ho několik tiskových konferencí, kde byly dokonce jmenovány úřady, které je možné zrušit nebo transformovat.
REKLAMA
V poslední verzi příslušného materiálu se ale objevují úspory daleko menší – 7,7 miliardy korun a to z nemalé části jde o úspory pouze jednorázové. Přičemž mnoho z nich ani není snížením nákladů v pravém smyslu slova, ale převodem jedné činnosti z bodu A do jinak nazvané činnosti v bodě B, popřípadě prodejem státního majetku. Příjem z tohoto prodeje pak jednorázově sníží náklady státu na činnost jeho rozvětvených institucí. V dalších letech by se však náklady vrátily někam k původní výši a majetek by již nebyl.
Otázkou je, zda nám vládne byrokracie nebo vláda. Otázkou je, zda má vláda opravdu zájem směřovat k malému, levnému státu. My totiž platíme miliardy, a to nikoliv nějakých 12 miliard korun, ale spíše desítky miliard ročně za projekty a instituce, které nepotřebujeme. Především ale stát vykonává ohromnou sumu činností, které po něm nikdo nechce. A je slabý tam, kde má být silný.
Regulujeme mnoho oblastí lidské činnosti, mnoho oblastí podnikání. Pokud však někdo regulaci porušuje, nejsme schopni ho vypátrat a adekvátně potrestat. Máme obří aparát kontroly potravin a všeho okolo včetně stravy na dětských táborech. Když ale někdo málem umře po zkažených potravinách, náš represivní systém neumí adekvátně zasáhnout a odškodnění oběti z prostředků viníka je nejisté. Kdybychom měli přesně definovanou hmotnou a trestní odpovědnost v podobných případech, průběžné náklady na kontrolu by mohly být daleko nižší.
K čemu mi je, že kontroloři převažují maso a měří objem načepovaného piva? Pokud nejsem jako zákazník spokojený, mám jídlo nebo pivo vrátit, když mne někdo chce ošidit na účtu, je to přece můj problém, že se nechám.
REKLAMA
Z jiného soudku – v této zemi máme největší počet kilometrů kolejí a největší počet železničních přejezdů na tisíc obyvatel na světě. Udržování tratí, po kterých jezdí čtyři výletní vláčky za rok nebo na kterých je provoz zcela marginální, stojí stovky milionů, a pokud bychom s rušením v podstatě zbytečných tratí jenom trochu pohnuli, tak ušetříme rovnou několik miliard. A to ani nemluvím o slavném Vojenském vlečkovém úřadu. Nebo o Drážní inspekci.
Každá taková instituce si dokáže najít tisíc důvodů, proč musí existovat a proč je sto, pět set nebo tisíc milionů (alias miliardu) na její provoz bezpodmínečně potřeba udržet v rozpočtu. Jinak by se totiž zhroutil svět. Není to pravda, tedy je to lež.
Cesta Evropy z pasti ztráty konkurenční schopnosti začíná u přehodnocení role státu. Potřebujeme stát zmenšit, omezit jeho působnost. Tam, odkud odejde, musí vládnout zákon – lepší než tisíc kontrolorů je jasná legislativa, která za vážné pochybení ukládá adekvátně vážný hmotný trest a případně i trest omezení svobody. A potřebujeme silný stát tam, kde má prosadit vládu zákona. Tam musí být urputný a nesmlouvavý. Takový stát je pak levný a důvěryhodný.
Pokud se nedokážeme vrátit ke státu, který bude mít důvěru občanů, pak naše umírání opravdu skončí ekonomickou smrtí nikoliv za tisíc let, ale během historicky krátké doby. Jedním z hlavních problémů Evropy totiž je, že Evropané svým státům přestali věřit, přestali je mít rádi, přestali je mít v úctě – a začali na ně spoléhat. To je perverzní situace.
