Čínský přebytek jako exportní ventil pro domácí neduhy

Německo na Japonsko ve svých zlatých časech stěží přesáhly jedno procento. Navíc jako u každého údaje čínského staťáku musíme být v pozoru. Krugman například upozorňuje, že je pravděpodobné, že čísla o přebytku běžného účtu Čína snižuje. Například podivně nízkými výnosy ze zahraničních investic nebo vysokými výdaji čínských turistů. Důvodem je fakt, že právě běžný účet sleduje americké ministerstvo financí při posuzování nerovnováh a manipulací. Proto bere jako věrohodnější bilanci fyzického zboží, kterou lze křížově ověřovat přes data obchodních partnerů: jeden export je vždy něčí import.

Ve veřejné debatě se občas má za to, že přebytky Číny nejsou problémem. Přebytek běžného účtu jednoduše znamená, že země nedokáže doma utratit to, co vyprodukuje. Respektive, že má vyšší úspory než investice. Jádro čínského problému je „podspotřeba“: čínská spotřeba je vůči úrovni příjmů nízká a s tím je spojena vysoká míra úspor (přes 30. Vysvětlení tak vysoké míry úspor je několik. Ale základní mechanismus je starý a lidsky pochopitelný: když lidé nevěří, že je systém podrží v nemoci, nezaměstnanosti a stáří, chovají se jako rodina, která si v obýváku hromadí konzervy „kdyby něco“.

MMF komentuje, že vysoké úspory ovlivňuje demografie po politice jednoho dítěte, oslabení sociálního zabezpečení při přechodu od plánované ekonomiky, trh bydlení, rostoucí nerovnosti. Dlouhé roky Čína řešila nízkou spotřebu tím, že přebytečné úspory přetavila do extrémně vysokých investic (infrastruktura, nemovitosti, kapacity). Jenže tahle mašina začala drhnout. Za prvé demografie: pracovní síla v Číně podle dat kulminoval kolem roku 2015 a od té doby klesá. Za druhé zpomalení růstu produktivity: jak se země přiblížila technologické hranici Západu, „dohánění půjčováním technologií“ přináší menší zisky a inovace jsou těžší. Výsledek: návratnost investic klesá. V jednu chvíli už není do čeho rozumně investovat tolik, kolik domácnosti a stát chtějí ušetřit. Přebytek úspor pak musí odtéci. Obchodní přebytek tak slouží jako bezpečnostní ventil pro čínskou ekonomiku. Když doma chybí poptávka, poptávku poskytne zahraničí.

Čína tím „vyváží“ část své domácí nerovnováhy. Politicky by přitom dávalo smysl zvednout spotřebu, tedy posílit sociální síť, snížit potřebu preventivního spoření a přesměrovat zdroje z přestřelených investic do životní úrovně. Jenže čínské vedení to vědomě nedělá: z ideologie (odpor k bohatství), z obav z pasti středních příjmů a kvůli zájmům skupin, které žijí z investičně-exportního modelu. Makroekonomická nerovnováha se musí přetavit do mikro rozhodnutí firem. Reálný efektivní kurz jüanu podle od roku 2021 výrazně oslabil. A oslabení je koncertováno čínskými autoritami. Například kapitálovými kontrolami, ale i nepřímo přes státní banky, které nakupují cizí měny tak, aby to méně bilo do očí v oficiálních rezervách. Vedle měny působí levný úvěr a cílené směrování kapitálu do preferovaných, často exportních odvětví.

^REKLAMA

Přebytek tak není náhoda trhu, ale výsledek volby: když nechcete posílit spotřebu a investice naráží na strop, musíte si poptávku „dovést“ přes export. Je pro svět problém, kdy je zboží levné? Protože Čína nás v jistém smyslu dotuje: dodává levné zboží a kupuje bezpečná aktiva (např. dluhopisy USA nebo EMU), čímž tlačí dolů úroky. Přesto Kurgman popisuje tři rizika: Disrupce: Druhý „China shock“ – importní vlna, která regionálně vytrhává průmyslové komunity z kořenů. Připomíná práci Autor–Dorn–Hanson (2013): první šok měl zničit kolem 1,5 milionu pracovních míst v americké výrobě, ale hlavně byl geograficky koncentrovaný, takže zanechal jizvy v jednotlivých regionech. Národní bezpečnost a „weaponized interdependence“: Čína si buduje pozice v chokepointech dodavatelských řetězců. V roce 2024 měla 92 % světového zpracování vzácných zemin a nebála se tuto dominanci využít v obchodním konfliktu. Budoucí růst: některá odvětví se chovají jako ekosystémy (Silicon Valley jako příklad) – ztratíte-li je, návrat je extrémně drahý nebo nemožný. Přebytek může sloužit jako strategická páka k vytlačení konkurence a pozdějšímu „zmonopolizování“ rent.

Jak by na obchodní/průmyslovou politiku měli reagovat ostatní země? Výrazně lepší volbou než plošná cla jsou cílené subvence a cílená průmyslová politika. Tarify zvedají ceny spotřebitelům a často zdražují i vstupy do výroby (ocel → dražší auta), protože velká část dovozů jsou meziprodukty. Subvence jsou „čistší“ nástroj. Když si je nemůžete dovolit, možná dané odvětví ve skutečnosti nechcete zachraňovat. Zároveň varuje před zneužitím argumentu bezpečnosti: ano pro vzácné zeminy a čipy, ne pro „gauče a koupelnové skříňky“. Zkrátka: selekce, ne plošná zeď. Evropa je v téhle hře v horší pozici než USA, protože je otevřenější, průmyslově citlivější a politicky roztříštěná. Pokud má být odpověď efektivní, musí být evropská. A musí umět rozlišit mezi legitimní obranou kapacit a drahou nostalgickou ochranou všeho, co kdy mělo tovární komín.

Letem světem. OK, takže Trump poslal dánské premiérce textovku, že Grónsko chce, protože nedostal Nobelovu cenu míru. Ponechme stranou, že to je Švédsko a její Akademie, co uděluje ceny. Vedle toho Trump pozval ruského prezidenta Vladimira Putina, aby zasedl v „Radě míru“, která má dohlížet na udržování míru v Gaze. Dánsko posílilo svou vojenskou přítomnost v Grónsku. Jak může reagovat EU? Evropští poslanci jsou údajně připraveni pozastavit obchodní dohodu uzavřenou v loňském roce, na jejímž základě se Evropa zavázala, že nebude vyrovnávat vysoká cla USA. Významnější zbraní je „nástroj proti nátlaku“, který by umožnil širší odvetná opatření proti americkým firmám a investicím. Taková taktika však riskuje poškození spolupráce ohledně Ukrajiny nebo eskalaci do širší obchodní války.

Zajímavé data jak datová centra ovlivňují ceny elektřiny. Data pro USA ukazují, že ve státech s největším počtem datových center vzrostly ceny průmyslové elektřiny o 43 %. Celostátní průměr: +26 %. Je potřeba podotknout, že když se podíváme na plány, záměry společností stavět datová centra, tak jsme postavili jen malý zlomek.

Autor: David Navrátil, analytik České spořitelny