25. 07. 2022
Přelomové zasedání ECB
Ve čtvrtek proběhlo řádné zasedání Evropské centrální banky a zasedání to bylo do značné míry přelomové. ECB totiž poprvé od roku 2011 zvedla základní úrokové sazby o půl procentního bodu. Hlavní depozitní sazba tak byla zvýšena z -0,5 % na nulu. Přitom ECB ve své tiskové zprávě indikovala, že další zvyšování úrokových sazeb bude na dalších zasedáním pravděpodobně následovat. Druhou klíčovou skutečností bylo, že ECB oznámila vytvoření nového nástroje měnové politiky, který ECB pojmenovala jako „Instrument na ochranu transmise“ měnové politiky, v anglickém originálu Transmission Protection Instrument (TPI). Podle mého názoru se de facto jedná o měnový nástroj na neomezené kvantitativní uvolňování (Quantitative Easing – QE), jehož prostřednictvím bude ECB v případě nutnosti bránit tomu, aby docházelo v případě vládních dluhopisů problematického jižního křídla eurozóny v nadměrným výprodejům, rapidnímu poklesu tržních cen vládních dluhopisů, resp. nepřiměřenému nárůstu dluhopisových výnosů do doby splatnosti.
Zavedení tohoto měnového nástroje se přitom očekávalo již po předchozím červnovém zasedání ECB. Jde primárně o to, že předlužené státy jižního křídla eurozóny by si téměř s jistotou nenašly za stávajících relativně nízkých výnosů do doby splatnosti pro své vládní dluhopisy dostatek kupců mezi standardními investory. Aby nedošlo k nepřiměřenému růstu výnosů do doby splatnosti vládních dluhopisů těchto zemí, resp. k nepřiměřenému nárůstu kreditních spreadů vůči výnosům do doby splatnosti německých vládních dluhopisů, ECB podle mého názoru nemá jinou možnost než se uchýlit k neomezenému kvantitativnímu uvolňování. Pozice ECB je totiž skutečně velice delikátní. Na jedné straně by se měla snažit tlumit extrémní inflační tlaky, když míra inflace za červen dosáhla historického rekordu na úrovni 8,6 % meziročně, zachovat ukotvení inflačních očekávání poblíž 2% inflačního cíle, a zároveň zabránit vzniku další evropské dluhové krize. Je třeba si totiž uvědomit, že například u Itálie činí poměr vládní zadluženosti k HDP 151 %. Pokud by při takové dluhové pozici náhodou došlo k nepřiměřenému růstu výnosů do doby splatnosti italských vládních dluhopisů, resp. nepřiměřenému nárůst úrokových nákladů na obsluhu státního dluhu, jednoduchou matematikou bychom dospěli k závěru, že při realizaci takového scénáře by se dluhová situace Itálie stala velice rychle neudržitelnou, s vysokou pravděpodobností státního bankrotu. ECB proto nemá jinou možnost, než přes neomezené kvantitativní uvolňování udržovat výnosy do doby splatnosti vládních dluhopisů zemí eurozóny na odpovídajícím způsobem nízké a zároveň ne zcela tržní úrovni. Celkově se proto domnívám, že přestože bylo čtvrteční zasedání ECB do značné míry přelomové, nic zásadně neočekávaného také nepřineslo.
Michal Stupavský, investiční stratég Conseq Investment Management a. s.
