První z nich může být nejistota spojená s absencí nové prognózy – tu má mít ECB na stole v březnu a někteří centrální bankéři mohou mít bez ní pochybnosti o tom, zda propad ropy skutečně ohrožuje ve střednědobém horizontu dosažení inflačního cíle. Je zjevné, že tlačí aktuální inflaci dolů, ale tím, že se jedná o pozitivní nabídkový šok, by měl být dopad do evropského hospodářství nakonec veskrze pozitivní.
Druhou problematickou překážkou může být nakonec verdikt soudního dvora Evropské unie (ECJ) v otázce jedné z nestandardních politik ECB – OMT (outright monetary transactions). Německý ústavní soud žádal ECJ o vysvětlení řady otázek týkajících se spuštění přelomového programu OMT, který v roce 2012 efektivně zabránil šíření euro-krize. ECJ má odpovědět německému ústavnímu soudu 14. ledna a na základě těchto odpovědí pak němečtí ústavní soudci v Karlsruhe budou rozhodovat o případných konfliktech OMT s německým právním řádem.
Posledním problematickým bodem je samozřejmě řecká politická nestabilita a plánované volby (25.1.). Latentní nebezpečí řeckého euro-exitu, které přes malou pravděpodobnost stále visí ve vzduchu, bude ECB odrazovat od nákupů dluhopisů potenciálně nesolventního “odpadlíka”.
Sečteno podtrženo na stole je řada argumentů, proč by ECB nakonec mohla vyčkat se zásadnějším krokem na březnové zasedání. Bude jasněji ohledně politického vývoje v Řecku, čitelnější budou i postoje německých ústavních soudců a na stole bude nová prognóza komplexněji hodnotící dopad padajících cen ropy. Pokud se rozjede klasické QE (skupování vládních dluhopisů) již v lednu, tak půjde pravděpodobně pouze o nákupy vládních dluhopisů zemí mimo záchranné programy (popřípadě do určitého ratingu).
Jan Bureš
Hlavní ekonom Ery
REKLAMA
