Tokio – Devět hodin večer. Modrý vlak linky Keihin-Tohóku přijíždí do stanice Omija – na konečnou, která je od centra Tokia vzdálená dobrou hodinku jízdy. Utahaní lidé vystupují, vagony se čile vyprazdňují…
Zběžně prohlédnu připojené vozy, kde se na sedačkách choulí dvě zhroucené postavičky. Jednou z nich je typický sararíman (salaryman), jak se v Japonsku říká „bílým límečkům“ pracujícím ve firmách až do zemdlení. Dospává náročný den? Přebral snad dnešní míru opojného saké či pivních kirinů? Anebo je skutečně jednou z obětí karóši neboli smrti z přepracování?
Dle oficiálních statistik se k Zubaté v kimonu dopracuje ročně asi tisícovka Japonců, nicméně zdravotní následky z četných přesčasů jsou běžnější. Sebevraždy rovněž.
Z kanceláře rovnou do hrobu
Karóši znamená „smrt z nadmíry práce“.
