První – a podstatnou – výhradou byla skutečnost, že pokud to myslíme s diverzifikací rizika vážně, nebylo vhodné postavit druhý pilíř, tedy plně zásluhové penzijní spoření, jako dobrovolný. Povinnost neznamená ve skutečnosti nic jiného než vynucené úspory pro všechny mladší ročníky, na něž by se druhý pilíř vztahoval. Významné procento obyvatelstva má totiž tendenci nevytvářet dostatečné úspory na stáří. Existuje k tomu již velmi bohatý důkazový materiál.
Pozoruhodně neliberální myšlenka. Proč by neměl mít každý člověk právo svobodně rozhodnout o tom, že nebude spořit vůbec a bude inkasovat následky svého chování v budoucnu? Logickým protiargumentem je, že ten, kdo takto svobodně volil, by měl být zároveň pozbaven práva hlasovat. Například o tom, zda je zapotřebí zvýšit sazby sociálního pojistného, aby byla zajištěna dostatečná, společensky přijatelná životní úroveň důchodců, kteří si v minulosti odmítli na stáří naspořit.
Bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew postavil neuvěřitelný vzestup bohatství ostrovního státu Singapur na jediném principu: „absolutely no freeriding“. Tedy nulové toleranci černého pasažérství v sociální a ekonomické oblasti. Nešetřit a posléze vlastním aktivním politickým hlasováním prosadit zlepšení životního standardu „nešetřičů“ v seniorním věku na úkor ekonomicky aktivních skupin obyvatelstva by v jeho očích byla naprostá hereze. Proto uzákonil povinné odvody na individuální účty nejen na penzi, ale i budoucí zdravotní výdaje již před desítkami let, dokud byla populace mladá. Tato prozíravost bohužel Česko minula obloukem, ačkoli demografické vyhlídky jsou krajně neveselé. Dobrovolnost jednou přijde Čechy draho.
Jestliže argument pro povinné spoření v druhém pilíři je vcelku neoddiskutovatelný, možnost volby správce je naopak jednou z vysokých hodnot. A tato volba nemůže vylučovat stát, což byla druhá podstatná výhrada autora vůči konstrukci druhého pilíře. Pokud má kdokoli pocit, že správu svých soukromých úspor chce svěřit státu, nemělo by mu v tom být bráněno, dokonce ani v České republice.
Existují hory odborné literatury v oblasti behaviorální ekonomie, která dokládá, že lidé vcelku neradi, a navíc často chybně rozhodují mezi jednotlivými finančními strategiemi. Pokud si nevyberou konkrétního privátního správce, měla by existovat možnost, že se o správu jejich úspor postará stát jako záložní, „defaultní“, správce. V Česku mezi veřejnými institucemi požívá dobré reputace Česká národní banka, jíž ostatně chtěl autor ve svých doporučeních správu „státních fondů“ svěřit. Koneckonců spravuje nezanedbatelné devizové rezervy České republiky.
REKLAMA
Další autorovou představou bylo, že v zájmu eliminace neproduktivních marketingových výdajů by měl existovat „blind trust“, kdy by správce nemohl identifikovat klienta a jakékoli cílené působení by tak bylo zbytečné stejně jako výdaje na distribuční síť agentů.
Nic z toho penzijní reforma neobsahuje. Nemáme ani povinnost fondového spoření pro mladší ročníky, ani defaultní scénáře pro nerozhodné, ani blind trusty na šetření nákladů. Dobře to není, ale zároveň je dobře, že jsme se vůbec vydali na cestu. Její povrch není hladký, ale asfaltovat se dá vždycky. To nejhorší, co může „politická třída“ udělat, je při první příležitosti všechno opět rozrýt k nepoznání. To nejhorší, co může udělat jednotlivec, je spoléhat na stát. Vzhledem k demografii je jasné, že i přes prodlužování věku odchodu do důchodu bude schopen zajistit jen velmi skrovnou základní penzi. Takže do toho pojďte. Je lepší dělat něco než nedělat vůbec nic.
Článek vyšel v časopise Euro
