Jak mohou být úspory legálně odcizeny?

Běžně se nestává, že by se po ulici válely peníze. Pokud někdo nějakou minci nebo bankovku ztratí, je pravděpodobné, že se brzy pro ni někdo sehne a zvedne ji. Přesto se v roce 1923 v Německu stalo, že se peníze na ulici pohazovaly, že se bankovky používaly k tapetování a topení...

komerční sdělení

Na povinném ručení záleží Záleží na tom, jaké máte povinné ručení? Nebo je to vlastně jedno, protože tento druh pojištění hradí jen škody, které někomu způsobíte?… Celý článek »

O bankovky vezené na vozíku zloděj zájem neměl, a když chtěl krást, bankovky vysypal a ukradl raději samotný vozík. Peníze v podobě německé marky tehdy ztratily hodnotu a kupní sílu, směnná hodnota marky k dolaru padala závratnou rychlostí.

Doby, když na jedné straně mizí dluhy a na straně se druhé mizí úspory

Když Německo prohrálo první světovou válku, bylo nuceno platit velké válečné dluhy a válečné reparace, tedy odškodnění válečných škod. Reparace byly natolik velké, že ve stanovené době splácení nebylo možné je uhradit. Aby mohla tehdejší vláda splácet tyto závazky, potřebovala sáhnout do kapes svým občanům.

K sáhnutí do peněženek občanů zadluženého a reparačními závazky zatíženého státu došlo měnovou inflací, tisknutím dalších peněz. Je pravděpodobné, že kdyby se začal majetek občanů rekvírovat uvalením dávek a zdaňováním, setkalo by se to s velkým odporem a revoltou, občané by si to líbit nenechali. Nově natištěnými penězi byl financován i pasivní odpor v oblastech, které byly okupovány v době, když vázly platby reparací do zahraničí.

Obr. 1: Znehodnocené peníze pohozené na ulici  

Německé bankovky se v té době tiskly podobně, jako se tisknou noviny. Státní tiskárna cenin je tisknout nestačila a pro samotný tisk bankovek byly najaty i kapacity jiných tiskáren. Doba, kdy takto v Německu v roce 1923 probíhalo skryté inflační zdanění, kdy úspory i životy ničila hyperinflace a ceny šplhaly do astronomických výšin, je barvitě zachycena v románu Černý obelisk. Autor, německý spisovatel Erich Maria Remarque (1898 - 1970), v románu píše:

„Vládě to zřejmě také vyhovuje, protože se tak zbavuje všech vnitřních dluhů. Tato politika žene do záhuby lidi, kteří nemohou kupovat na směnky, ty, co mají nějaký ten majeteček a musejí ho prodat, vlastníky malých obchodů, dělníky, důchodce, kteří vidí, jak se jejich vklady a bankovní pohledávky rozplývají jako sníh, a zřízence a úředníky, kteří živoří od jednoho platu k druhému a přitom si nemohou dovolit ani pár nových bot. A vydělává-li někdo, pak to jsou šmelináři, vládci nad směnkami, cizinci, kteří si mohou koupit za pár dolarů, korun nebo zlotých, co chtějí, a velcí podnikatelé, továrníci a burzovní spekulanti, jimž roste majetek a akcie jako houby po dešti. Ti mají všecko skoro zadarmo. Je to velký výprodej střádalů, počestných příjmů a slušnosti. Ze všech stran se slétají supové a hladce z toho vyklouzne jen ten, kdo může dělat dluhy. Neboť ty zmizí samy od sebe.“

Inflace, vypařené úspory i peněžní majetek a ochrana diverzifikací

Ano, tehdejší vládě inflace vyhovovala, a na počátku rozpoutání hyperinflace stály nově tisknuté peníze (měnová hyperinflace). Tento fakt většinou při rozboru inflačních vlivů zůstává skryt pod povrchem, jsou komentovány skutečnosti viditelné. Na povrchu jsou vidět rostoucí ceny a související pokles kupní síly, komentáři přisuzovaný všem možným faktorům kromě měnové inflace. Přežene-li se měnová inflace a peněz se vytiskne příliš mnoho, a tyto jsou skutečně utráceny, reálná hodnota úspor a peněžního majetku se vypaří úplně.

Remarque ve svém románu zaměňuje příčinu a následek, jako by nevěděl, že měnová inflace (tisk nových peněz) vede k růstu cen a inflaci cenové. Z popisu situace jako by vyplývalo, že v důsledku zhodnocení dolaru a cenové inflaci byla nucená Říšská banka tisknout další peníze:

„„Inflace teď letí tak, že Říšská banka nestačí tisknout. Nové stotisícovky obíhají sotva čtrnáct dní a už se budou muset tisknout miliónovky. Kdy se dostanem k miliardám?" „Za pár měsíců, když to půjde takhle dál." „Bože můj," povzdychne si Jiří. „Kde jsou ty krásné klidné časy roku 1922? Tehdy stoupl dolar za rok z dvou set padesáti pouze na deset tisíc. A to nemluvím o roce 1921 — tehdy to bylo mizerných tři sta procent." (...)“

V roce 1923 se v Německu díky tisknutí peněz vypařily mnohé úspory určené na důchod, peníze na věno nebo i školu. Jeden Remarqueův příklad uvedený v románu Černý obelisk:

 „(...) Je to zvláštní, ale pořádní a čestní lidé se obvykle poznají už podle složených peněz. Žena rozbaluje bankovku po bankovce a pokládá je na stůl vedle vzorků žuly a vápence. „Šetřili jsme peníze na školu," říká. „Teď už by to stejně nestačilo - stačí to právě tak ještě na tohle -" „Vyloučeno!" říká Riesenfeld. „Máte vůbec ponětí, co stojí černá švédská žula? Ta se dováží ze Švédska, mladíku, a nedá se zaplatit směnkami za německé marky. Ta stojí devizy! Švédské koruny!“ (...)“

Část kapitálu a úspor vložená do peněžního majetku, třeba bankovních vkladů nebo dluhopisů se prostě rozplynula. Kdo tehdy nevěřil pouze v domácí měnu, diverzifikoval a nevkládal všechna vejce do jednoho košíku, mohl mít část svého kapitálu uloženu v cizí měně a být vítězem. Kdo věřil věcným hodnotám a měl i akciové portfolio, mohl si část kapitálu i přes  hyperinflaci udržet. Kdo se těchto investorských zásad nedržel a neměl věcný majetek, devizy či akcie, byl na mizině. V roce 1923 takto v Německu asi dopadlo mnoho střádalů a lidí odkázaných na mzdu:

"(...) „Jak si vlastně stojíme?" ptám se. „Jsme na mizině, nebo se topíme v blahobytu?" Jiří dlouze táhne ze špičky z mořské pěny. „Myslím, že tohle o sobě dnes v Německu neví nikdo. Ani božský Stinnes. Všichni střádalové jsou samozřejmě na mizině. A právě tak dělníci a všichni, co jsou odkázáni na mzdu. Stejně je na tom většina malých obchodníků, i když ti to nevědí. Skutečný blahobyt mají pouze lidé s devizami, s akciemi, nebo s velkými věcnými hodnotami. Stačí to k tvému osvícení?" „Věcné hodnoty!" Hledím na zahradu, kde máme skladiště. „Moc už jich skutečně nemáme. Zbyl nám hlavně pískovec a ta litá veteš. Ale mramor a žulu bys spočítal na prstech. A tu trošku, co máme, prodává tvůj bratr se ztrátou. Nejlíp by bylo neprodávat vůbec nic, že?" (...)“

Kdo přišel díky inflaci o své úspory a byl odkázaný na mzdu byl rád, že mohl živořit a přežívat. Útrapy takového přežívání vtiskl autor do úvahy románové postavy hlavního hrdiny, který uprostřed německé hyperinflace žil: „Na nový oblek nikdy neušetřím, tolik peněz prostě neseženu, protože se příliš rychle znehodnocují, ale na drobnosti mi plat vystačí a mezi nimi je, přirozeně pro útěchu, občas i láhev kořalky.“

Dlužníci byli zbaveni svých dluhů, a také vlastníci akcií a jiných reálných aktiv vyšli z inflace jako vítězové. Většina obyvatel ovšem byla oběťmi. Slovy pamětníka Remarquea: „(...) Ceny stoupají rychleji než mzdy a část národa, která žije z platů, výplat, mezd a důchodů, upadá do stále beznadějnější bídy, zatímco druhá se topí v nejistém bohatství. (...)“

Oslabování měny, rostoucí počet nul a odklon ke směnnému obchodu

Díky měnové inflaci, tedy nezřízenému tisknutí  peněz, se úspory a výdělky německých občanů průběžně odčerpávaly a německá marka neustále ztrácela kupní sílu. Pokles kupní síly se projevoval oslabováním vůči dolaru a rostoucím počtem nul vyjadřujících jejich nominální hodnotu. Důležitý postřeh je, že právo věřitelům garantuje právě nominální hodnotu. Takto může dojít k legální krádeži reálné kupní síly, kdy nominální hodnota je garantována. Reálná hodnota se prostě díky hyperinflaci rozplyne, dlužník vysoudí a dostane bezcenné bankovky:

„(...) Ralf ji šťouchne do žeber. „To by se vám hodilo," říká jedovatě Jiřímu. „Zaplatit až za měsíc! A jakou budou mít ty peníze cenu?" „Vemte si pomník," povídám. „Budeme jen rádi.“ Zápas trvá ještě čtvrt hodiny. Pak se dohodneme. Polovinu zálohy vrátíme ihned a zbytek za čtrnáct dní. Dodávka naturálií se nemění. Ralf je proti nám bezmocný. Konečně na inflaci taky jednou vyděláme. Čísla před soudy pořád ještě platí, ať znamenají cokoliv. Kdyby zálohu zažaloval, Emilie by snad za rok dostala peníze zpátky. Částka by zůstala stejná, ale hodnotu by už neměla žádnou. (...)“

Děj románu Černý obelisk doprovází stupňující se krize a neustálé oslabování marky i její kupní síly:

 „(...) „Nic. Ani jeden zákazník. Ale musím tě naléhavě požádat o zvýšení platu." „Už zas? Zvýšil jsem ti ho přece včera." „Kdepak včera. Dnes ráno v devět. Mizerných osm tisíc marek. Konečně, dnes ráno v devět to ještě něco bylo. Jenže mezitím vyšel nový kurs dolaru a já si za to můžu koupit místo nové kravaty leda láhev laciného vína. Ale potřebuju kravatu." „Kolik teď stojí dolar?" „Dnes v poledne třicet šest tisíc marek. Ráno stál jen třicet tisíc." Jiří Kroll si prohlíží doutník. „Šestatřicet tisíc! Letí to, jako když se páří kočky! Jak to jenom skončí?" (...)“

V hyperinflační situaci s sebou přijímání znehodnocovaných marek neslo značné riziko. Ten, kdo prováděl kalkulaci a ve směně přijal inflační peníze, nesl riziko, že tyto v krátké době ztratí svou hodnotu:

„Když jsme vyprodali skoro celý sklad, s úžasem jsme zjistili, že za to máme jen bezcenné bankovní konto a několik kufrů bankovek, které se nehodily ani k tomu, abychom si jimi vytapetovali kvartýr. Napřed jsme se snažili co nejrychleji prodávat a nakupovat, ale inflace nás vždycky snadno předběhla. Trvalo moc dlouho, než jsme dostali za pomníky zaplaceno, a mezitím klesly peníze tak rychle, že i ten nejlepší prodej byl ztrátový.“

Směna a hospodářství přestalo papírové měně věřit a přirozeně se odvrátilo ke směnnému (barterovému) obchodu:

„(...) Výměna je už stejně dávno v módě. Vyměňují se staré postele za kanárky a za různé tretky, porcelán za salám, šperky za brambory, nábytek za chleba, klavíry za šunku, opotřebované holicí čepelky za zeleninový odpad, staré kožichy za přešité vojenské blůzy a pozůstalost po zemřelých za potraviny. (...)“

Román Černý obelisk jako doporučená četba pro investory?

Hyperinflační období bylo ukončeno měnovou reformou a zavedením rentové marky dne 15. listopadu 1923. Když hyperinflace proběhla, občané byli skrytě zdaněni, bylo v zájmu státu měnovou reformou nastolit opětovný pořádek a fungování ekonomiky. Ekonomická realita a pohroma, která s tehdejší německou hyperinflací souvisela, je v románu Černý obelisk barvitě popsána. Erich Maria Remarque vše vztahuje k životu románových hrdinů a poukazuje na osudy obyčejných lidí.

Román by možná nemusel být pouze povinnou četbou ve výuce českého jazyka a literatury, ale mohl by být doporučenou četbou investorů. Kdo zná historii, může se z ní poučit, může vnímat argumenty hovořící pro diverzifikaci majetku, a vnímat souvislosti vzniku a projevů měnové a cenové inflace.

Na závěr některé souvislosti německé hyperinflace s roku 1923:

• ani veškerý domácí produkt země nestačil a nemohl stačit na placení ohromných válečných dluhů a reparací,
• byla rozpoutána měnová inflace, Říšská banka začala potřebné peníze ve velkém tisknout,
• měnovou inflaci následovala inflace cenová, financovaní tištěním peněz otevřelo prostor k nekontrolovatelné inflaci,
• byl to pád měny, směnný kurz marky raketově propadal až marka v roce 1923 neměla ani hodnotu papíru, na kterém byla vytištěna,
• došlo k drastickému přerozdělení důchodů a bohatství, peněžní dluhy i závazky se rozplynuly, střadatelé byli okradeni, dlužníci zvýhodněni,
• životní úroveň obyčejných lidí propadla a tito se stali vnímavější k výzvám extremistických politiků.

Obr. 2: Hodnota jedné zlaté marky v papírových markách