Tato situace samozřejmě nevznikla jen tak, ale musela jí k ní dopomoci ECB, která v rámci svého antiinflačního tažení začala nakupovat do své bilance dluhopisy ve výši 60 mld. euro měsíčně. Centrální banka tak má na trhu dluhopisů velkou dodatečnou poptávku, že začínají růst oprávněné obavy o dostatek německých dluhopisů, které by mohla koupit. ECB si totiž stanovila podmínku, že může kupovat jen dluhopisy, které nemají výnos nižší než mínus 0,2 %, čímž de facto stanovila i strop, jak drahé dluhopisy může nakupovat. S pokračujícími nákupy ECB se však objem německých dluhopisů splňující tuto podmínku rychle ztenčuje a podle Wall Street Journal je to nyní jen 58 % emitovaného vládního dluhu.
Co s tím? Krátkodobé tržní řešení spočívá v tom, že i výnosy dlouhodobých německých vládních dluhopisů budou mít tendenci klesat pod nulu, takže i výnos nejoblíbenějšího desetiletého Bundu bude v záporu. Ani to však nemusí stačit a ECB třeba nakonec vyrukuje s tím, že může nakupovat dluhopisy ještě daleko dražší − tedy s výnosy hluboko pod –0,2 %. Ani to však nemusí stačit a pak přijde okamžik, kdy se bude zapotřebí podívat na nabídky dluhopisů, které implikuje rozpočtová politika. Bude třeba se zamyslet nad tím, zdali fakt, že je německých dluhopisů málo a přitom inflace jen mírně pozitivní nenaznačuje tvůrcům hospodářské politiky v Německu i eurozóně něco více. Převažující záporné výnosu u vládního dluhu mohou být výstražným vzkazem trhů k politikům o tom, že rozpočtové šrouby v Německu a některých dalších zemích měnové unie jsou opravdu příliš utažené na to, aby se podařilo zvýšit míru inflace v situaci, kdy se politika ECB nachází v pasti likvidity a není toho schopna.
Jan Čermák
Analytik ČSOB
