Zavzpomínáme-li na 90. léta, jež byla plná měnových krizí, pak první co nás při takovém zamyšlení musí napadnout je podívat se na makroekonomické nerovnováhy, kterými nákazou postižené ekonomiky trpí. Schodek běžného účtu platební bilance financovaný navíc krátkodobým zahraničním kapitálem (dluhem), rychlý růst domácích úvěrů či vysoké míry inflace jsou klasické symptomy takových nerovnováh.
Letmý pohled na skupinu ekonomik zasažených současným výprodejem nám říká, že ne všechny ekonomiky vykazují tyto společné rysy, resp. že výše uvedené charakteristiky nejsou platné všeobecně. A proto je třeba hledat i další společné rysy zranitelnosti.Jedním takovým na první pohled společným znakem (vyloučíme-li země jako je Turecko či Maďarsko) je expozice jednotlivých ekonomik vůči komoditnímu sektoru. To by vysvětlovalo, proč se dostaly do epicentra bouře měny jako je chilské peso, brazilský real či jihoafrický rand. Pohled investorů na budoucí ceny komodit prošel v posledních dvou letech dost razantní revizí v medvědím směru, což se s jistým zpožděním začíná projevovat i na měnách dříve těžících z komoditního boomu.
Pokud je tomu tak, tak pro emerging markets a vlastně i pro další trhy plynou dvě implikace: jedna dobrá a jedna špatná. Ta špatná zpráva je, že medvědí spirála se nemusí hned tak zastavit, neboť výprodej v emerging markets může tlačit na výprodej komodit a ten zase může dále zatápět měnám z těchto rozvíjejících se trhů. Ta dobrá zpráva je, že nižší ceny komodit mohou obecně prospět všem ekonomikám, které jsou na dovozu surovin závislé – tedy např. i té české.
Jan Čermák
Analytik ČSOB
