Ponzi a jeho následovníci: Past na hlupáky

Poměrně pravidelně se u nás i ve světě najde společnost, která přinutí naivní investory do slibovaného zázraku bez práce. Mnozí investoři přijdou o peníze, někdo se při tom „nabalí“ a většinou se to končí skandálem, v případě Česka také požadováním peněz od státu.

U nás je systém znám pod názvy „pyramida,“ nebo „letadlo“ ale často se mu také říká Ponziho systém. Jméno získal po americkém podvodníkovi italského původu, Charlesi Ponnzim. Samotný systém, při němž noví investoři platí svými penězi starší investory, je sice velmi starý, Charles Ponzi ho ale dovedl prakticky k dokonalosti.

V roce 1920 vylákal od deseti tisíc investorů v Americe sumu 9,5 milionů dolarů. Lidem sliboval výnos 50 % za měsíc a půl a dokonce 100 % za tři měsíce. Jako krytí mu posloužily obchody se zahraničními poštovními známkami, na nichž se dalo dobře vydělat (v zahraničí je bylo možné je nakoupit za dvě pence a v USA prodat za 6 pencí).

Ve skutečnosti však Ponzi se známkami vůbec neobchodoval. I přesto se mu dařilo na začátku vyplácet investorům slíbené výnosy, což mu společně s jeho výřečností a šikovností pomáhalo k přísunu nových peněz a obětí. Ponzi se stal doslova celebritou, díky čemuž se o něj začali zajímat nejen investoři, ale i novináři, kteří ho podezřívali z podvodu.

Když pak na něj jeden z jeho „kolegů“ prozradil, že Ponzi nemá peníze na vyplácení výnosů, musel s pravdou ven, což vedlo ke krachu systému i jeho samotného. Určitou část peněz sice investorům vrátil, nakonec se ale dostal do vězení. Po jeho propuštění byl deportován do Itálie a zemřel jako chudák v Brazílii.

Pyramidové systémy jsou v různých formách rozšířené po celém světě a je poměrně překvapivé, že se i dnes, kdy jsou informace všeho druhu dostupné prakticky každému, jsou stále úspěšné. Pokud má člověk alespoň trochu zdravého rozumu, nemělo by mu dělat problém podvodníky odhalit. I když jejich metody jsou často rafinované a stále vymýšlejí různé způsoby, jak své skutečné „podnikání“ zakrýt.

Často jde o nabídku pochybných a nepotřebných produktů, které se nabízejí za přemrštěnou cenu, která nemá s realitou nic společného (brožury, kurzy, příručky apod.) a jejichž nákupem se člověk stane ovečkou ve stádu systému. Základem je však stále schopnost shánět nové členy a yaplatit vysoký "vstupní poplatek".

V minulosti se společnosti prezentovaly na seminářích, kde neznalým lidem říkal svůj příběh ze světa snů některý z vysoce postavených, na pohled úspěšný a usměvavý muž, který nezapomene podotknout, že je sice dávno za vodou, ale velmi rád pomůže k úspěchu i ostatním. Pokud mu za to zaplatí, samozřejmě. Dnes se k lanaření běžně využívá i internet, čímž se sice vytrácí osobní kontakt, ale cílová skupina je mnohem větší. Společnosti už dnes také neopomenou zmínit rizika, čímž se nakonec zvyšuje jejich "serióznost".

Žádné relevantní informace o společnosti však zpravidla nejsou dostupné, což by mělo všechny varovat o nekalých praktikách, bohužel jim ale vidina enormních zisků (případně finanční nezávislost, odchod do důchodu v třiceti pěti letech apod.) zatemní mysl a nejsou schopni rozumně přemýšlet. Často se také stává, že způsob vydělávání je podáván novým členům jako něco tajné, co je dostupné pouze vyvoleným, a právě na tomto utajení pak stojí úspěch či neúspěch investice. Je to k smíchu, ale hloupost lidí, kteří na něco takového naletí, je spíše k pláči.

Společnost pak funguje na první pohled bez problémů, dokud se peníze do společnosti přilévají a investoři své výnosy inkasují. Ale jen do doby, kdy si majitelé neřeknou, že je čas podnikání zabalit, protože se jim placení výhodných výnosů přestane vyplácet, případně nové peníze nestačí pokrýt náklady na slibované výnosy.

Exponenciální růst počtu přispívatelů totiž není reálně udržitelný. Pokud si představíme, že každý nový člen přinese do systému pět dalších obětí, už v desáté úrovni už by museli být zapojeni skoro všichni obyvatelé Česka (včetně kojenců) a v čtrnácté úrovni by bylo zainteresováno skoro všechno obyvatelstvo na zemi. Odtud je i jeden z názvů „pyramida.“

Pyramida není MLM

Mnoho lidí si často plete pyramidu s multi-level marketingem (MLM), na němž je dnes postaveno mnoho firem, které vlastně nemusí vyvíjet žádnou nekalou činnost. Snad nejčastějším příkladem jsou poradenské společnosti, které jsou postaveny na provizním principu, kdy část provize od nováčků jde na účet starších a výše postavených kolegů. Princip je ale přeci jen trochu podobný, a to v tom, že noví pracovníci v těchto firmách vydělávají na ty, kteří jsou v hierarchii nad nimi, čímž jsou vlastně oni sami oběťmi.

Pro zákazníky těchto firem to ale nemusí znamenat téměř žádné omezení (pokud ovšem honba za provizemi neskončí tak, jako v tolikrát propíraném případu poradce jedné nejmenované společnosti). Zásadním rozdílem je tedy to, odkud proudí peníze do systému. Jestli to je od těch, kteří jsou do něj zapojeni, což je případ pyramidy, nebo od těch, kteří do něj zapojeni nejsou, což funguje u MLM.

Hranice mezi pyramidou a MLM nicméně může být velmi tenká a v některých případech se může stát, že MLM je velmi blízko k pyramidovému systému. Může se tak stát v případě, že společnost sice prodává reálné produkty, ale větší část příjmů je generována z peněz nově přijatých lidí, kteří musí na začátku působení ve firmě investovat nemalé prostředky. I v tomto případě by ale neměli utrpět zákazníci společnosti (pokud je možné, aby byli se službami spokojeni), ale samotní zaměstnanci.

Závěrem je možné dodat prakticky už jen to, že hloupost lidí je asi nekonečná, a je skutečně zarážející, že i přes všechny špatné zkušenosti se najdou ti, kteří si nechtějí uvědomit, že bez velkého rizika není možné pohádkových zisků dosáhnout. Bohužel.