Trnem v oku obchodníků s cennými papíry, resp. investičních společností se stala novelizace směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7 ES o ochraně spotřebitele. Tato novelizace přináší několik novinek, které vyvolávají mezi obchodníky s cennými papíry u nás doma poměrně velkou nevoli. Jde zejména o navrhované články, které upravují tzv. systémy odškodnění investorů, u nás tedy Garanční fond obchodníků s cennými papíry. Největším problémem pro zúčastněné strany je považovány nutnost shromáždit ve fondu určitý minimální objem prostředků, které pak budou sloužit k výplatě zákazníků zkrachovalých obchodníků.
Samotná myšlenka sice určitě není špatná, zejména když si vzpomeneme, jaké problémy provázely výplatu prostředků z GFOCP v minulých letech. Zákazníci na své peníze museli (nebo stále musí) čekat i několik let zejména kvůli tomu, že ve fondu není dostatečné množství peněz na jejich výplatu. Mnoho klientů by si určitě přálo, aby ve fondu bylo mnohem více prostředků než byla (nebo ještě stále je) skutečnost. V posledních letech se situace zlepšila a fond má konečně možnost kromě výplaty peněz možnost vytvářet rezervu.
Zmiňovaná směrnice ale může nakonec celou věc zkomplikovat, a to jak obchodníkům, tak fondu. Pro obchodníky (a nově také například pro fondy UCITS), totiž novela znamená, že v nejbližších letech budou muset do fondu odvádět mnohem více prostředků, než byly zvyklí v posledních letech. V průběhu následujících deseti letech totiž musí být do Garančního fondu „nalito" několik miliard korun. Alespoň to tak vypadá podle toho, že ve fondu musí být „0,5 % hodnoty finančních nástrojů a peněžních prostředků držených, spravovaných nebo obhospodařovaných obchodníky s cennými papíry a fondy UCITS, které jsou kryty systémem odškodnění."
Příliš vysoké poplatky
Podle zprávy ČAOCP a údajů ČNB je celková suma, které se to týká, více než 400 miliard korun, takže za deset let budou nuceny správcovské společnosti a OCP odvést do fondu více než 2 miliardy korun, což je 200 milionů korun ročně. Kvůli nejasnému výkladu pojmu "držené finanční instrumenty" pak mohou být sumy potřebné na vytvoření rezervy ještě mnohem vyšší. Obchodníkům se tak může i několikanásobně zvýšit suma, kterou jsou nuceni odvádět do fondu, což podle ČAOCP může být pro některé likvidační. Jak poznamenal Jiří Korb ve stanovisku GFOCP koncem minulého roku, neúměrné navýšení prostředků v Garančním fondu by znamenalo „významné přelití soukromých prostředků do veřejnoprávních rukou, novou formu „znárodnění“ soukromého majetku."
V každém případě to může být problematické jak pro obchodníky, tak pro zákazníky, kteří to mohou pocítit na poplatcích za služby. Věta „Oba důsledky jsou v přímém rozporu se zájmy zákazníků" vyznívá trochu jako alibismus obchodníků s cennými papíry, protože když chce dnes někdo docílit, aby se o jeho problémech mluvilo, odvolá se na poškozování zákazníků, ne na to, že se zkrátka jeho společnost bude muset vzdát části zisků, nebo se uskromnit v nákladech. Nejsou to ale pouze domácí obchodníci s cennými papíry, kteří s navrhovanými změnami mají zásadní problém. Proti velikosti příspěvku se bouří také zástupci investičních společností v jiných zemích. Podle Petre de Profta, generálního manažera EFAMA dodatečné náklady fondů UCITS jsou zcela nepřiměřené pro investiční nástroj, který oproti jiným produktům nezaznamenal žádné výraznější problémy. Zvýšení nákladů fondů může ohrozit jejich konkurenceschopnost v porovnání s jinými nástroji. Seán Páircéir, předseda Irish Funds Industry Association, se vyjádřil, že takové zvýšení příspěvků by vedlo k „zásadní" změně nákladů na provoz, a že pro fondový průmysl je to spíše trest.
REKLAMA
S druhým problematickým bodem nesouhlasí ani samotný GFOCP. Kromě zvýšení objemu odváděných prostředků ze strany obchodníků totiž dojde také ke zvýšení sumy, kterou fond poškozeným klientům vyplácí (z 20 000 eur na 50 000 eur) s tím, že pojištěno bude 100 % vkladů. Takové bezprecedentní zvýšení sumy, kterou bude muset Garanční fond v případě vyplácet klientům, opět vyvolává nejistotu. Regulátoři, kteří s tímto návrhem přišli, byli evidentně ovlivněni vývojem na bankovním trhu, neuvědomili si ale, že tyto dvě oblasti nelze dávat na jednu úroveň. Jednak je oblast investic již z principu brána jako rizikovější a klienti s tím musí počítat a potřeba 100% jistoty je v tomto odvětví méně důležitá, než například u bank. Investoři zkrátka nemohou investovat s tím, že kromě vyšších výnosů budou požadovat 100% jistotu návratnosti svých peněz.
Problémy vyřeší úvěry
Třetím bodem, který obchodníkům s cennými papíry v novele vadí, je možnost úvěrování mezi jednotlivými garančními fondy z jiných zemí. Nejde pouze o možnost získání úvěru od jiných členských států v případě nouze, ale o to, že za určitých podmínek bude mít problematický garanční fond na tento úvěr nárok. Možnost půjčovat si navzájem sice také může vypadat lákavě, v dnešní době, kdy je ohromné předlužení jedním z nejzásadnějších problémů globální ekonomiky však takový nápad vyznívá skutečně hloupě. Namísto toho, aby se garanční fondy chovaly obezřetně, dostanou možnost se zadlužit a zase ty fondy, které budou hospodařit efektivně, budou muset půjčovat peníze ze svých rezerv.
Důkaz o tom, že neklid na straně obchodníků s cennými papíry může být oprávněný, není potřeba hledat daleko. Regulační mašinérie již v minulosti dokázala, že efekt jí schvalovaných pravidel je téměř pokaždé úplně opačný, než je prvotní záměr. Příkladem budiž regulace bank, označována jako Base (v účinnost vstupuje již třetí verze). Ta sice měla zpřehlednit a posílit kapitálovou přiměřenost bank, výsledkem byl ale úplný opak a po dodatečných úpravách měly banky méně kapitálu, než před přijetím regulace.
V konečném důsledku nemusí nová pravidla znamenat vysloveně zhoršení situace na trzích, mohou ale znamenat znepřehlednění. Možnost půjček ruku v ruce se zvyšováním nároků na platby do fondů tak povedou nejspíš k obcházení pravidel všemi možnými způsoby, které jsou na hraně, případně k schvalování dalších dílčích změn, které situaci akorát znepřehlední. Člověk má někdy pocit, že o to těm regulátorům vlastně jde.
