Řešení krize a recese: Vládní zásahy USA a EU

V USA FED postupně od přelomu roku 2007 a 2008 snižoval centrální úrokovou míru (Federal Discount Rate) – viz Graf 2 v článku “Světová finanční krize: Co stálo na počátku?“. Dalším krokem FEDu bylo přijímání méně kvalitních cenných papírů od soukromých subjektů jako záruky pro získání likvidity, dokonce k přijímání Mortgage Backed Securities (MBS – tedy sekuritizovaných hypotečních balíčků), avšak pouze těch, u kterých nehrozí snížení jejich kvality). Dále rozšířil okruh finančních institucí, které mohou žádat o poskytnutí úvěru od FEDu, a to nejen o klasické finanční instituce, ale i o nebankovní primární dealery.^[1] Následovaly dohody o měnovém swapu ^[2] na 180 mld. USD mezi FEDem a dalšími světovými centrálními bankami. Snahou bylo navýšení likvidity na finančních trzích.

13. 2. 2009 schválila americká sněmovna reprezentantů a poté i senát stimulační balíček navrhovaný prezidentem Barakem Obamou ve výši 789 miliard dolarů.  Vynaložen má být:^[3]

• Snižení daní pro podniky a možnost rychlejšího odpisování majetku
• Finanční pobídky pro firmy investující do obnovitelných zdrojů energie
• Snížení daňových odvodů v nejbližších obdobích pro firmy, jež jsou v restrukturalizaci, tak, aby jim nehrozil bankrot
• Výplata podpory dávek v nezaměstnanosti, příspěvky na školné
• Vládní investice do infrastruktury a vysokorychlostní železnice
• Zároveň uvaluje omezení pro výplatu bonusů managerů velkých firem, jež budou čerpat prostředky z vládního balíčku

Administrativa Baraka Obamy si od plánu slibuje vytvoření asi 3,5 milonu pracovních míst. Bohužel není jasný časový horizont tohoto cíle.

Zároveň dne 18. 2. 2009 zveřejnil prezident Obama program podpory 9 milonů amerických domácností, jimž hrozí, že jim banka zabaví nemovitost a nechá je vystěhovat. Z toho 5 milionů domácností bude mít možnost změnit podmínky splácení hypotečního úvěru. Zbylé domácnosti pak získají přímou podporu. Do programu by měly být šířeji zapojeny banky Freddie Mac a Fannie Mae, ve kterých hodlá stát nakoupit prioritní akcie v hodnotě až 200 miliard dolarů.

Zároveň čeká 19 největších amerických bank (které dohromady dohromady spravují přibližně 2/3 aktiv finančního sektoru USA) tzv. “stress test”. Tedy zátěžový test, který má prokázat, zda jsou tyto subjekty schopny přežít i ty nejtěžší problémy. Pokud se prokáže, že tyto subjekty nemají dostatečný kapitál, dostanou půl roku, aby si nový kapitál opatřily od soukromých subjektů. V opačném případě mohou zažádat o pomoc z vládního programu. Pro tyto účely bylo vymezeno z vládního balíčku celých 700 miliard dolarů. Takto poskytnutá vládní pomoc bude mít podobu nákupu prioritních akcií společností s 9% dividendou a směnitelností za kmenové akcie, podle podmínek stanovených bankou (a schválených regulačním orgánem). Zároveň se počítá s automatickou přeměnou prioritních akcií za kmenové po 7 letech. Poskytnutí vládní pomoci je též podmíněno zveřejnění a jasná prokazatelnost využívaní těchto zdrojů, především k poskytování úvěrů.^[4]

Podle posledníh návrhu rozpočtu prezidentem Obamou by při započítání záchránného plánu by měl schodek státního rozpočtu tvořit rekordních 12 % HDP USA (1,75 bilionu dolarů). Jde o největší schodek od Druhé světové války. Zároveň však prezident Obama deklaruje, že schodek do konce svého 1. volebního období sníží na polovinu. Přitom očekává, že skutečný dopad záchranného plánu na daňové poplatníky by byl 250 miliard dolarů, zbytek by mohl být vykompenzován příjmy z finančího sektoru.^[5]

^REKLAMA

Podle ekonoma z unverzity Yale Raye Faira lze očekávat, že se ekonomická aktivita jako následek vládních balíčků začne zvyšovat až ve třetím čtvrtletí roku 2009, naplno by se však měla projevit v roce 2010. První signály by mohly přijít v poodbě růstu indexu spotřebitelských výdajů a následně i růstu investic firem.^[6]

Americký ministr financí Timothy Geithner představil koncept “špatné banky” (“bad bank”), která by shromáždila toxická aktiva od amerických bank, se zdá být kvalitním řešením, které by mohlo napomoci odstranit současnou rizikovou averzi bank a umožnila by znovu rozběhnutí bankovního systému. Nezdravé banky, či už jen pochyby o kvalitě banky či jiného subjektu, způsobují averzi bank těmto subjektům půjčit. Nesplacení půjčky by pro banku, která má navíc sama expozice vůči rizikovým subjektů a s tím i pravděpodobné vysoké odpisy, mohlo znamenat existenční problémy. Stažením rizikových aktiv z bilancí bank tak snad pomůže tuto obrovskou nedůvěru (což je vidět i na situaci, kdy snižování úrokových měr až k nule má téměř minimální účinek na oživení bankovního sektoru) odstranit.

Podmínkou je ale odkoupení těchto aktiv za minimální cenu (troufám si říci i nulovou), aby nedocházelo ke zbytečnému zadlužování státního rozpočtu. Převod, nebo chcete-li odkup za nulovou cenu, by samozřejmě neznamenal záchranu všech bank, ale jednoznačně by deklaroval, které banky byly zbaveny rizika a přesto jsou natolik kvalitní, aby přežily bez další sanace. Nekvalitní banky padnou. Negativní vliv na státní rozpočet by byl minimální.

Osobně považuji “bad bank” za rozumnější řešení než fiskální stimuly s nejednoznačným výsledkem. Stejně tak “stress test” a nutnost informační povinnosti bank může vést ke snížení informační asymetrie a prolomení nedůvěry a tím i rigidity bankovního sektoru. Podíly vlády v podobě prioritních akcií považuji za rozumné řešení umožňující vládě získat alespoň část vynaložených prostředků zpět a ulevit tak daňovým poplatníkům. Ovšem přeměna prioritních akcií v akcie kmenové by mohlo vyvolávat představu znárodnění bankovního sektoru, což nebude akcionáři a akciovými trhy přijímano přiliš ochotně.

Evropská unie

Záchranný plán Velké Británie spočíval ve vyčlenění 50 mld. GBP, z nichž část použila na odkup části akcií postižených subjektů, v rámci navýšení jejich kapitálu a zbytek byl použit jako záruka za zbylé nově upsané akcie. Dalších 200 mld. GBP bylo vyčleněno pro krátkodobé půjčky, k zajištění hotovosti v případě potřeby.

Obdobně reagovaly i další členské státy EU, především Německo, Francie, Itálie a Švýcarsko. Evropská komise dokonce umožnila členským státům EU porušovat rozpočtová kritéria.

Problémy pro rozhodování centrálních bank představovaly inflační tlaky. V první polovině roku 2007 zažíval dolar poměrně klidné období. I přes začínající problémy se splácením hypoték byl život na dluh a s ním spojená silná spotřební poptávka dostatečně silným impulsem pro konstantní růst akcií firem kótovaných na amerických burzách. Tento impuls lákal k nákupu těchto akcií oceněných v USD. To zvyšovalo poptávku po USD a umožnilo apreciaci měny. Zároveň umožňovala tato apreciace udržovat nízké úrokové sazby a podporovat dluhově taženou poptávku.

^REKLAMA

Po splasknutí hypoteční bubliny a sérii krachů finančních institucí následovalo zablokování finančního trhu. To samozřejmě vedlo u ostatních firem k problémům s financováním, což samozřejmě zvyšovalo riziko znehodnocení nebo nízkého zhodnocení kapitálu investovaného do akcií. Následoval úprk investorů od dolarových akcií ke komoditám jako zlato, apod. To vystřelilo cenu komodit a způsobilo výprodej dolarové měny. Dolar deprecioval. Depreciace dolaru vedla k růstu ceny ropy, neboť většina světových zásob ropy je oceněna v dolarech. Nižší kurz dolaru tedy znamená růst ceny ropy, neboť na trhu se objevil “větší počet” dolarů na stejný objem dodávek ropy.

Růst ceny komodit a především ropy se promítl v růstu nákladů firem a potažmo i v cenách spotřebního zboží, což znamenalo nezadržitelný růst inflace. Jelikož hlavní politikou centrálních bank je inflační cílování, rostoucí inflace neumožńovala centrálním bankám snižovat úrokové míry, k rozhýbání finančního trhu.

Předzvěst nižší potávky tlačí dodavatele komodit ke snížení cen a tím i snížení míry inflace. To otevřelo centrálním bankám prostor ke snižovaní úrokových sazeb, což také učinily. Bank of England provedla snížení o nečekaných 1,5 procentního bodu na úroveň 3 %, ČNB snížila hlavní úrokovou sazbu o 0,75 procentního bodu na 2,75 %. 5. února 2009 pak dokonce přistoupila ke snížení až na 1,75 % s účinností od 6. února 2009.

Nejdůležitější efekt všech těchto opatření (fondy k odlupu rizikových aktiv, vládní balíčky k rekapitalizaci postižených subjektů, snižování úrokových sazeb) však spočívá na předpokladech Fischerovy rovnice:

M*V = P*Q

M – peněžní zásoba, V – rychost oběhu peněz v ekonomice, P – cenová hladina, Q – fyzický produkt (resp. reálný produkt produkt ekonomiky)

P*Q tvoří v podstatě HDP. Neochota půjčovat a zaseknutí finančního trhu způsobily obrovský propad V. Pokud tedy vláda nechtěla dopustit další propad budoucího HDP, musela vyrovnat propad V navýšením M. Samozřejmě tím zvyšuje státní dluh v příštích obdobích.

^REKLAMA

Vláda Velké Británie zvolila kombinované řešení, spočívající na třech pilířích:

1. Jednorázové nalití finančních prostředků do institucí k podpoře jejich likvidity.
2. Odkup toxických hypoték a tím i snížení rizikovosti a ztrátovosti institucí (zapřičiněné vlivem obrovských odpisů).
3. Stát nakoupil podíl v instituci a stává se tak spoluvlastníkem.

Oddlužení jednotlivých institucí a nákup části podílu v nich dáva do budoucna alespoň nějakou naději, že investice, jejíž náklady jsou z omezeného počtu jednotlivých stakeholderů rozloženy mezi všechny daňové poplatníky, budou částečně navráceny při zhodnocení institucí a tím i zhodnocení státního podílu v nich.

Centrální banky některých zemí zareagovaly snížením úrokových sazeb, ve snaze vykompenzovat nárůst rizikové prémie a omezit tak pokles V.

Podle studie GaveKal ad hoc comment ze 7. listopadu 2008 naznačuje analýza těchto opatření ozdravení a návrat na původní hladinu během 1. poloviny roku 2009. Vše ovšem ještě závisí na schopnosti těchto opatření podpořit důvěru jednotlivých subjektů na trhu a snížit tak vyžadovanou rizikovou prémii a neúnosně vysoké náklady na kapitál, jež brzdí rozvoj investic. Naopak studie MMF předpovídá pokles růstu světové ekonomiky o 0,25 %, což je nejnižší růst od Druhé světové války.