Krize… zdravého rozumu

OTTO

2 března, 2009

Krizi nezpůsobilo zadlužování.
Naopak zadlužování způsobilo hospodářský růst.

Krizi způsobilo polevující tempo zadlužování, protože podnikatelské požadavky na kapitál neustále klesají a omezují vytváření nových peněz stejným tempem jakým rostla ekonomika.

Podniky si už od roku 1975 většinou půjčují peníze mezi sebou a může za to shodou okolnosí Citibank.

General Elektric je průkopníkem krátkodobých půjček mezi společnostmi ( obchodní směnky – dnes dluhopisy ) díky které se doslova přez noc narodil obchod s cennými papíry.
Řada podniků, které si dále půjčují od bank, to dělá proto, že jsou buď příliš malé, nebo nejsou dostatečně důvěryhodné, aby mohly vydávat vlastní obchodní směnky.
Díky novým technologiím, pracovním postupům i řízení trh přestože rostl, potřeboval na růst mnohem méně půjčených peněz, než před implementováním nových postupů.

V posledních letech zažíváme raketový nárust proměn firem z čistých uživatelů kapitálu ( firmy, které potřebují půjčený kapitál na rozvoj svého podnikání ) na čisté zdroje kapitálu ( firmy které vytvářejí víc a víc peněz, které nepotřebují, čím je větší rozmach firmy.
Rychlé zastarávání techniky, minimální marginální náklady na výrobek a dostatek externích dodavatelů dělají z firem při expanzi kapitálové zdroje.

Jde o přerozdělování již vytvořených peněz v nepoměru a následné umístění těchto velkých objemů peněz na trh vytváří šoky.

Názory na správné řešení této situace se mezi ekonomy velmi liší.

Hlavní 3 ekonomické teorie, které byli vyzkoušeny v praxi jaksi zastaraly v nových podmínkách světového trhu.

Vámi zmiňovaný John Keynes je autorem jedné z těchto tří teorií a jeho teorie slavila úspěch ve volební kampani Kennedyho na úřad presidenta USA, jehož kampaň na této teorii byla založena. I po smrti Kennedyho se jím osobně vybraná skupina keynesiánů držela u moci, podporovaná hospodářskými úspěchy šedesátých let a vůbec nepochybovala o tom, že konečně zná všechny odpovědi.

Jejich euforie dosáhla vrcholu, když časopis Time své závěrečné číslo roku ze dne 31.12.1965 věnoval tomu, jak Keynesovy teorie za 20 let po jeho smrti konečně tvůrcům vládní politiky poskytly nástroje, s jejíž pomocí provždy skončili s hospodářskými depresemi, vytvořili fenomenální ekonomický růst a docílili pozoruhodnou stabilitu cen.

Ale tato euforie měla krátký život.
V roce 1967 začalo největší období inflace v dějinách USA a přetrvalo krize v letech 1974, 1981 a 1991, z nichž každá byla největším hospodářským poklesem v USA od dob velké krize v roce 1929.

V posledních třech desetiletích USA zakusily současně období vysoké nezaměstnanosti, úpadku a inflace – něco, co by podle keynesiánské teorie nemělo být možné.

W.Carl Biven ve své knize Who kill John. M. Keynes? napsal – Na samém vrcholu úspěchu se Keynesova éra stala minulou historií. Ti kdo sledují dnešní agresivní rozepře mezi ekonomy o základní model funkčního hospodářství, se nyní asi nostalgicky ohlížejí za shodou a opojnou důvěrou, které převládaly v prvné polovině 60.let …..

Nostalgie, je asi důvod proč se dnešní ekonomové pokouší napasovat keynesiánkou teorii na dnešní trh a donutit ho chovat se stejně úspěšně jako v 60-tých letech.

To se však nestane a některým lidem se to náramně hodí do krámu.

Každá krize a slepá ulička totiž skýtá obrovské příležitosti pro sofistikované investory, zájmové skupiny i politiky.

Dnes vládne veřejné mínění a k jeho nasměrování určitým směrem se krize používají a navíc se na krizích dají vydělat obrovské peníze.
Několik much jednou ranou.

Jsou jen dvě možnosti.

Ta špatná je vrátit se k centrálnímu plánování a zabít volnou ruku trhu.

Ta správná je uvědomit si, že trh se vyvíjí a vytváří nové prostředí, kde je moudré použít nové ekonomické přístupy s vědomím, že přijde čas, kdy zastarají a budou muset být nahrazeny novými.

Otázka je jestli je k tomu vůle.

Ale ať je, nebo není vůle, každý má zodpovědnost sám za sebe.
Sám si platí složenky i investuje, proto je jistější najít způsob jak se co nejefektivněji přizpůsobit jako jednotlivec, než čekat, že se o vás někdo postará a vyřeší to za vás.

Stát chce od občana daně.
Starost státu je daně moudře použít a vytvářet optimální prostředí, aby občan měl svobodu vydělávat tolik, aby nepotřeboval od státu žádné peníze a jen platil daně.

Je jen logické, že mnoho lidí to nedělá, když by za svou snahu byly potrestáni vyšími daněmi.

Vyjímky samozřejmě existují, ale je škoda, že jsou nuceni zakládat firmy na Kypru, v Nizozemí, Irsku atd. a v ČR platí minimální, nebo žádné daně.

Je pravda, že mnoho z nich dává i víc něž by zaplatili na daních v ČR na různé věřejně prospěšné projekty.

Bylo by zajímavé, kdyby si každý občan mohl vybrat kam konkrétně chce určité procento svých daní věnovat z předem definovaných možností.

Věřím, že by se pak na daních vybralo více peněz.

Ale to jsem odbočil.

Krize zdravého rozumu…..

V každé krizi je i počátek skvělé prosperity.

Zodpovědností každého je aby, se postaral o svou vlastní prosperitu.

Odpovědět