Vypořádací centra jako pojistka, nebo hrozba?

Vypořádací centra mají ve světě financí prakticky dvě základní úlohy. Jednak je to zabezpečit, že každý provedený obchod, který na trhu proběhl, je platný a pak také garantovat úplné vypořádání obchodu. U nás tuto úlohu plní Centrální depozitář cenných papírů, jinde ve světě, na větších trzích, plní tuto úlohu i více společností, které fungují na různých principech a poskytují vypořádání také u mimoburzovních obchodů.

Většinou fungují na členském principu, a jelikož garantují vypořádání každého obchodu, vyžadují od svých členů určitou finanční zálohu. Tyto centra vedou také účty klientů svých členů (obchodníků s cennými papír, brokery) a díky oddělení majetků klientů a brokerů jsou peníze investorů v bezpečí, i v případě, že například brokerská firma zkrachuje. Tím pádem chrání peníze investorů pro případ nepředvídatelných situací.

CCP jako omezení rizika

Regulatorní úřady ve světě dnes mají tendenci chránit trhy, resp. investory před možnými chybami a krachy brokerských společnosti za každou cenu a tak přišly s iniciativou, která přinutí využívat tyto vypořádací centra (clearing houses, nebo také central counterparties – CCP) při obchodech, v nichž dodnes vystupovaly pouze dvě strany bez prostředníka, většinou zosobněny velkými finančními institucemi. Za pozitivní příklad takového nařízení se dává především krach Lehman Brothers, kde v případě transakcí uzavřených prostřednictvím clearingových center bylo vypořádání otázkou dnů, ale v případě mimoburzovních operací bez využití prostředníka je to problém dodnes.

Jak ale uvádí Luke Jeffs ve svém článku „Clearing houses: the next casualty of the crisis?“ na serveru reuters.com, může být tento krok také krokem do neznáma, který pouze zvýší riziko krachu a následné eskalace krize, právě na straně clearingových center. Tato vypořádací centra jsou dnes považována za ochránce investorů v případě problémů některého ze svých členských společností, díky velkému množství členů a jejich záloh, které se mohou využít k odškodnění.

V případě mimoburzovních kontraktů, které dnes probíhají mezi bankovními domy, však bude nutné držet ve formě zástavy (kolaterálu) příliš veliké množství prostředků, které z těchto obchodů vyplývají. Podle ekonoma MMF, Manhmohana Singha budou muset společnosti počítat se kolaterálem ve výši až dvou bilionů dolarů, aby byly schopny tyto obchody bez problémů provádět. Potřeba vysoké zástavy vyplývá podle Singha ze složitosti OTC kontraktů i možné dlouhé doby trvání.

^REKLAMA

I když jsou tedy clearingová centra v současnosti považována za bezpečnostní prvek fungování kapitálových trhů, v případě problémů samotného vypořádacího centra to může mít velmi nepříznivý vliv jak na členské společnosti, tak i na celý trh. Tato možnost je sice velmi málo pravděpodobná, ale v případě, že se černé scénáře naplní, může to mít nedozírné následky. Pokud by k ní došlo, mohou se dostat do problémů prakticky všechny společnosti, které jsou členy vypořádacího centra. Otázkou tak je také to, co by se dělo, kdyby se skutečně některé z CCP dostalo do problémů, přičemž s pomocí ze strany centrálních bank se prý velmi počítat nedá.

Banky již dnes nemají dostatek peněz

S vysokým požadavkem na kolaterál, který budou muset banky u CCP uložit pak kontrastují možné vyšší finanční požadavky související se zvyšováním bezpečnosti bank v budoucnu. Už tak mají banky problém sehnat potřebné peníze, které jim ukládají nová regulatorní pravidla a po zavedení nutnosti vyšších kolaterálů u CCP bude potřeba peněz ještě větší, což může být problém. Nedostatek penz pak opět povede pouze k obcházení pravidel, tak jako je tomu ve všech podobných příkladech.

Je pravdou, že za kritikou těchto opatření může stát pouhá snaha bank omezit kontrolu nad jejich mnohamiliardovými transakcemi, které jsou skryté před regulátory i veřejností a, i za podstupování velikého rizika, velmi zajímavým zdrojem zisků. Další možné zvyšování rizika v těchto obrovských operacích ale možná skutečně není nutné.