Jedno se však Řecku nepochybně a nechtěně podařilo – v jistém ohledu sjednotit Evropu – proti sobě samému. Počínaje ukončením posledního summitu Evropské rady na konci června přestalo být Řecko pro ostatní osazenstvo EU partnerem v nesnázích, jemuž jsou více či méně ochotně připraveni pomoci (někteří upřímně, jiní v budoucí předzvěsti, že kdyby je někdy postihlo něco podobného, neradi by, aby je ostatní zanechali na holičkách), ale stalo se nedůvěryhodným a nečitelným soupeřem. A to nejen optikou politickou, ale i občanskou; řada evropských občanů empatických do nedávna soucítících s řeckou situací jej nyní již nekompromisně hází přes palubu, neboť i trpělivost má své hranice.
Řecko bylo vlastně po celou dobu fungování eurozóny jejím černým pasažérem. Zpočátku dobře skrývaným, dokonce aplaudovaným (když před vypuknutím krize bylo její druhou nejrychleji rostoucí součástí), poté již zcela zjevným a nekorektně se chovajícím. Zejména kvůli řeckému varování došlo od roku 2009 k doplnění soustrojí eurozóny o řadu do té doby chybějících konstrukčních prvků, především v podobě nejprve přechodného, následně trvalého finančního mechanismu, určeného právě pro použití vůči nejproblémovějším zemím. Zásadním způsobem se posílily nástroje, které by měly vést k fiskální a makroekonomické disciplíně EU. Dlužno dodat, že v průběhu roku 2014 již bylo Řecko z nejhoršího venku nikoliv proto, že by bylo schopno všechny nahromaděné problémy vyřešit, ale proto, že existovala konstruktivní dohoda s věřiteli o tom, jak je dlouhodobě řešit a že i nemocné Řecko do Evropy patří. V tomto stavu předávala tehdejší vláda premiéra Antonise Samarase štafetu svým krajně levicovým nástupcům. Jim se během čtyř měsíců podařilo dostat Řecko – černého pasažéra eurozóny, jemuž bylo ochotno zbývající osazenstvo autobusu předplatit několikaleté jízdné, do naprostého postavení mimo hru. Řecko je zkrátka nyní v politickém ofsajdu, v pozici zcela mimo šachovnici, odkud se o racionálních způsobech svého ekonomického vyléčení zkrátka jednat nedá. A černý pasažér, zdá se, je navíc prolezlý nemocemi skrz naskrz, s vražednou kombinací chorob, jejichž terapie se začíná vzájemně vylučovat.
Řecko potřebuje zoufale likvidní zdroje na elementární provoz, potřebuje obnovit funkčnost svého bankovního a finančního systému a pozvolna jej odpojit od přístrojů Evropské centrální banky, potřebuje splácet své obrovské dluhy a dlouhá léta tak vytvářet rozpočtové přebytky a do toho pak investovat a zásadně změnit svoji ekonomickou strukturu tak, aby tato byla schopna dlouhodobě fungovat a zajišťovat odpovídající příjem pro veřejné finance. Každý z těchto úkolů je gigantický, každý z nich má jiný časový horizont. Pro jejich řešení je především zapotřebí chladná hlava a racionálně myslící mozek.Obojího se však nyní evidentně nedostává.
Lze se domnívat, že výsledkem nějaké další dohody Řecka se zbytkem EU bude – jako vždy – nějaký kompromis, který nenechá Řecko napospas a padnout na ústa. EU sama je si velmi dobře vědoma toho, že i při relativní zanedbatelnosti by dominový efekt jeho nekoordinovaného tvrdého pádu mohl být krutý. Jakkoliv podobný katastrofický scénář zatím není na pořadu dne, mohlo by se Řecko v lecčems stát vzorem pro některé obdobně nedisciplinované země, jak se v podobné situaci chovat. Nehledě již na čistě politické konsekvence, které by mohly posílit argumentář anti-evropských stran v řadě zemí EU, včetně těch největších a nejvlivnějších. Před námi je nepochybně další díl nekonečného řeckého seriálu v podobě nedělního mimořádného summitu Evropské rady.
Petr Zahradník, poradce prezidenta Hospodářské komory České republiky
REKLAMA
