Polovina Čechů by půjčila peníze, aniž by se zeptala na příjmy dlužníka

Lidé by byli přísnými, ale na druhou stranu i levnými věřiteli. Na otázku, kolik by chtěli zpět za půjčku 100 tisíc na pět let, se překvapivě lehce shodli. Největší skupina lidí, přesně 22 % dotázaných, uvedlo částku deset tisíc korun. V přepočtu na RPSN by to znamenalo hodnotu 3,9 %. A přesně třetina dotázaných by chtěla navíc částku mezi 5 a 15 tisíci korunami. Takovou sazbu u úvěrů v současnosti rozhodně nikdo neposkytuje a je téměř třikrát nižší, než nejlepší nabídka na trhu. Druhá velká skupina lidí, bezmála 18 % lidí, pak zadala hodnotu přesně 20 tisíc. Zde je hodnota RPSN 7,6 %, tedy opět méně, než je nejlepší možná nabídka na trhu.

Lidé zapomínají na to, že jako věřitelé dávají z kapsy vlastní peníze, které pak mají sloužit někomu jinému. Pokud si půjčení takové částky na mnoho let cení jen na 10–20 000 korun, zapomínají započítat riziko, že jim dlužník nesplatí celou částku. Právě tuto možnost musí zodpovědný věřitel zohlednit. „Tak nízce nastavený úrok se tedy sice zdá být vstřícný a levný, ale pravděpodobně by na něm samotný věřitel prodělal. Ke stejnému výnosu mohou vést i jiné druhy investic, které jsou mnohem méně riskantní. Například akcie nebo dluhopisy“ říká Michal Kozub, analytik společnosti Home Credit. Vysvětluje tak, že do ceny úvěrů je potřeba započítat rezervu na to, že některé půjčky zůstanou nesplacené a nedobytné.

Jako věřitelé jsou Češi neopatrní a nedokážou dobře zvolit záruky, kterými by si poskytnutý úvěr jistili. Čtyřem procentům dotázaných by stačilo čestné slovo dlužníka, že úvěr vrátí. A jen 46 % lidí by chtělo vědět, zda dotyčný má práci, a tedy z čeho úvěr splatit. „Lidé by se tedy klidně spolehli na slib a vůbec nezjišťovali, zda jim dlužník může jejich peníze vrátit. Přitom dotaz na to, jestli lidé mají příjem, patří k základním informacím. Je to i základní rozlišovací prvek seriózních poskytovatelů úvěrů od šedé zóny. Protože nebezpeční věřitelé se vyznačují právě tím, že poskytují úvěry i lidem bez jakýchkoli příjmů,“ varuje Kozub. Pozitivní informací je to, že 70 % dotázaných by chtělo smlouvu podepsanou u notáře. Nepřímo tím říkají, že chtějí jistotu platnosti smlouvy, aby ji v případě problémů nebylo možné zpochybňovat. 

Češi by tedy byli levní, ale o to přísnější věřitelé. Rozhodně by si došlápli na dlužníky, kteří přestanou splácet. Dvě třetiny lidí by problém řešily aktivně – dlužníkovi by volaly nebo se zastavily přímo k němu domů a dluh mu připomenuly. Ale více než 44 % lidí by volilo soudní cestu, a 36 % lidí by využilo i exekutora. Necelá čtvrtina dotázaných by neváhala a řešila situaci přes blízké dlužníka, například by volala jeho rodinným příslušníkům.

U soudního a exekučního řešení by Češi také rozhodně nelenili. Průměrně by soudní cestu volili už po 60 dnech, ale celých 30 % lidí by k takovému řešení přistoupilo dokonce už po 30 dnech. Lidé by tak byli extrémně přísní, striktnější než banky nebo značkové nebankovní společnosti. U exekučního řešení by byli Češi ještě rychlejší. Přistoupili by k němu už po 56 dnech. „Tak rychlým řešením dlužných pohledávek by dlužníkům nedali šanci najít si novou práci nebo zdroj financování. Rozhodně by byli výrazně tvrdší, než je dnes v Česku běžné u všech bezpečných poskytovatelů,“ uzavírá Kozub.

^REKLAMA

*Průzkum byl realizovaný ve dnech 13–17. 11. 2014 na reprezentativním vzorku populace n=500 výzkumnou agenturou Ipsos.