dTest: Kreditní karta nebo kontokorent jako finanční rezerva?

Představte si reálnou situaci, kdy vás osobní bankéř v dlouhém telefonickém rozhovoru zve k projednání stavu vašich financí s tím, že je velmi potřebné vytvořit si finanční rezervu, a že vám poradí, jak na to. Výsledkem je pak nabídka kontokorentního úvěru a kreditní karty. Jestli se vám na tom něco nezdá, pak jste na tom s finanční gramotností dobře.  Ale jsou na tom všichni spotřebitelé také tak? dTest se domnívá, že nikoliv, protože označit půjčku jako finanční rezervu je zavádějící a pro finančně málo gramotné spotřebitele i škodlivé.

Půjčka se nám občas může hodit, třeba když nemáme celou částku na koupi bytu nebo je pro nás jednodušší koupit si na splátky něco, co nám bude opravdu dlouho sloužit a potřebujeme to dříve, než jsme schopni si peníze ušetřit (např. auto, počítač). „Vždy ale záleží na zcela konkrétní situaci spotřebitele a vyhodnocení všech pro a proti, neboť každý dluh je břímě, které určitou dobu poneseme na zádech,“ říká Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest, a doplňuje: „Finanční rezervu ideálně ve výši šestinásobku měsíčních výdajů domácnosti bychom měli skutečně mít vybudovanou. Musí však jít o naše peníze, nikoliv o úvěr.“

Kreditní karty, úvěry i kontokorent na běžném účtu mají na finančním trhu své místo, ale rozhodně je nelze bez varování nabízet spotřebitelům jako nástroj pro vytvoření finanční rezervy.  „Pokud se takového omylu dopustí spotřebitel, může se dostat do velmi ošemetné situace. Úroky z čerpaného kontokorentu nebo z úvěru čerpaného kreditní kartou bývají vysoké a jejich splacení se spotřebitel nevyhne. Vypadnou-li spotřebiteli příjmy, bude mu chybět na splácení úvěrů právě ta reálná finanční rezerva,“ varuje Eduarda Hekšová.

Poskytovatelé úvěrů spotřebitelům mají jasné povinnosti stanovené zákonem. Při komunikaci se spotřebitelem nesmí používat nejasné, nepravdivé, zavádějící nebo klamavé informace. „V dTestu chápeme, že podnikatelé se snaží spotřebitelům prodat své produkty a že k tomu musí často zjednodušovat,“ konstatuje Eduarda Hekšová a pokračuje: „Označení úvěrových produktů pro spotřebitele jako rezervy nám vadí, protože obsah komunikace se spotřebitelem nesmí zlehčovat nebo zamlčovat důležité skutečnosti, informace nebo upozornění, a nesmí zejména používat formulace, které mohou u spotřebitele vyvolávat klamné očekávání, týkající se dostupnosti spotřebitelského úvěru a výše jeho nákladů.“

V ideálním světě je na každém, aby se svobodně rozhodnul, jak a k čemu použije své peníze a zda si na své výdaje peníze půjčí.  V ideálním světě se však nenacházíme a ve společnosti žijí spotřebitelé různě finančně gramotní. Řada zranitelných spotřebitelů si nedokáže reálně vyhodnotit svou finanční situaci a poskytovatelé finančních služeb by proto ve vztahu ke spotřebitelům neměli prodávat úvěrové produkty jako „rezervu“, kterou ve skutečnosti nejsou.