Nyní je však již zřejmě definitivně rozhodnuto a zbývá jen vyřešit pohřeb a zejména dědictví. Dědictví zde představují naspořené prostředky oněch zhruba 80 tisíc účastníků, které se nyní zhodnocují v penzijních společnostech. V rámci svého 3% opt-outu, účastníci dosud vyvedli ze státního rozpočtu na své důchodové spoření cca 390 mil. Kč, k tomu si sami přidali dalších 260 mil. Kč. Aktuální vládní návrh počítá s výplatou všech těchto peněz buď přímo účastníkům nebo s převodem na jejich účty v III. pilíři (penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření).
Pokud pomineme technickou náročnost přesunu těchto peněz a obecně obrovské zmařené náklady penzijních společností, zůstává zde samozřejmě otázka, co s budoucí státní penzí účastníků. Pokud se jim nebude krátit o dobu, po kterou byli zapojeni do II. pilíře, dostane se jim od státu velkorysého bonusu. Prakticky by dostali část důchodu dvakrát (byť velmi malou). Navíc by to zcela jistě znamenalo příliv spekulativních účastníků, kteří by tuto mezeru chtěli na poslední chvíli využít. Pokud by jim měl být, v souladu s původními pravidly, budoucí důchod krácen, představuje to na druhé straně výzvu pro systémy úřadů sociálního zabezpečení, které budou muset klientovi za dvacet, třicet let vyplatit důchod upravený o tuto krátkodobou epizodu.
Kauza II. pilíře ve skutečnost pouze potvrdila jedinou věc, na kterou dlouhodobě upozorňujeme. Plnohodnotné penzijní zabezpečení musí kromě pomoci od státu vždy počítat s vlastní, na státu nezávislou, iniciativou. Je vcelku jedno, o jakou formu, či jaký finanční produkt jde. Důležité je nespoléhat pouze na stát. Jak je vidět, stát i přes všechny snahy, tuto roli nezvládá naplňovat.
