Dědictví může být bez závěti zablokováno i na řadu let. Jaké jsou nejčastější důvody?

„Způsob řešení dědictví je nedílnou součástí právní ochrany majetku a péče o majetek obecně. S nadsázkou říkám, že zemřít bez závěti by mělo být trestným činem. Mimo jiné právě dochází i k prodlužování dědického řízení, máme dokonce případ, kdy se táhne už dvanáct let,“ říká advokát Pavel Strnad z AK Polverini Strnad. „Aby majetek v průběhu řízení neztrácel na hodnotě, se stará správce dědictví. Ten však musí být zůstavitelem výslovně povolán, jinak pozůstalost spravují všichni dědicové. A to společně s průtahy ještě více komplikuje správu a užívání majetku. Může tak být ohroženo i živobytí pozůstalého partnera nebo nezletilých dětí.“

Praxe ukazuje, že úplně nejvíce zdržují spory mezi dědici. A to přesto – nebo možná právě proto – že v případě, kdy zůstavitel nezanechá závěť, je jeho pozůstalost rozdělena podle zákonných pravidel dědické posloupnosti. Zákon v těchto pravidlech stanoví, jaké osoby a jakým způsobem si rozdělí pozůstalost. Principem jsou tzv. dědické třídy a dělení pozůstalosti na poměrné části.

Obrovský dopad na dobu trvání dědického řízení má i množství majetku, který se rozděluje, a složitost jeho struktury. Největší problém nastává, když je součástí pozůstalosti nemovitost v zahraničí, a to dokonce i v případě existující závěti. Vše se totiž musí řešit v příslušné jurisdikci. Častý nesoulad s českými zvyklostmi pak způsobuje další prodlevy. „U nemovitosti je u nás obvyklé ve všech dokumentech – včetně případné závěti – ji jasně specifikovat parcelním číslem a katastrálním územím. Například v Německu ale stačí do závěti napsat, že někdo zdědí všechny nemovitosti, a to bez detailního výčtu. A to české instituce neuznávají, německé to zase nepovažují za nutné více rozepisovat. V rámci dědictví se tak neřeší jen spory mezi dědici, ale i mezi úřady,“ vysvětluje advokát Pavel Strnad z AK Polverini Strnad.

AK Polverini Strnad tak naráží na případy, které se objevují v souvislosti s evropským nařízením o dědictví (nařízení č. 650/2012). To mělo za cíl přeshraniční dědické vztahy usnadnit, ve skutečnosti ovšem vedlo v nemálo případech spíše k opaku. Nařízení zavedlo mimo jiné institut evropského dědického osvědčení, pomocí něhož mělo být možné v krátké době a jednoduše dosáhnout zápisu změny vlastnických práv v příslušných národních správních registrech. S ohledem na rozdílné požadavky na tyto zápisy v jednotlivých členských státech (jak ukazuje i příklad zápisů do katastru nemovitostí nejen v ČR, ale i v Rakousku) však evropské dědické usnesení vydané například v Německu nebylo v praxi možné použít a vedlo ke vzniku dalších přeshraničních sporů o výklad jednotlivých ustanovení, ať již samotného nařízení, nebo národních právních předpisů.

^REKLAMA

Navzdory obtížím při aplikaci evropského nařízení o dědictví i v případě existence pozůstalosti v zahraničí platí, že závěť je obecně nejvhodnějším způsobem řešení dědictví. V případě závěti má zůstavitel značnou volnost pořídit se svým majetkem čistě dle své vlastní vůle – například odkázat pozůstalým konkrétní věci z pozůstalosti. Také může ukládat příkazy či stanovit podmínky pro dědění, čímž se ještě více posiluje význam jeho vůle a přání i po jeho smrti.