Parita na eurodolaru rozhodně nemusí být konečnou

Zatímco aktuální oslabení eura lze dát do souvislosti s nervozitou ohledně dodávek ruského zemního plynu, tak za oslabováním eura od začátku letošního roku lze vidět kombinaci hned několika důležitých faktorů. Za prvé je třeba zmínit stále narušené globální dodavatelské řetězce, které se negativně promítají do nedostatku materiálu a komponentů a brání rychlému oživení průmyslu. Druhým faktorem je výrobní inflace, se kterou se evropské podniky potýkají již přes rok a která se společně s narušenými dodavatelskými řetězci negativně promítá do výsledků zahraničního obchodu silných exportních ekonomik. Výsledkem je například u Německa schodek obchodní bilance, která Spolková země zaznamenala naposledy zkraje 90. let minulého století. Ruská agrese na Ukrajině oba dva zmiňované faktory ještě prohlubuje.

Za třetí, a rozhodně ne v neposlední řadě, zde máme měnovou politiku Evropské centrální banky (ECB), která navzdory prudkému růstu spotřebitelské inflace oddalovala zvyšování úrokových sazeb. Ve srovnání s americkou centrální bankou (Fed) je tak ECB v cyklu utahování měnové politiky pozadu a vzhledem ke zvyšující se pravděpodobnosti hospodářské recese v eurozóně je otázkou, jak rychle bude nakonec ECB se zvyšováním sazeb v nejbližších čtvrtletích postupovat.

Vzhledem k tomu, že všechny tři zmíněné faktory budou pravděpodobně přetrvávat i ve druhé polovině letošního roku, tak parita rozhodně nemusí být pro eurodolar končenou. Anabáze s Covidem stále není definitivně ukončena, což platí primárně pro Čínu a jejímu postoji k pandemii. Fungování čínské ekonomiky je přitom nezbytným předpokladem ke stabilizaci globálních dodavatelských řetězců. Cenová energetická smršť v Evropě nebere konce a otazník nad dostupností zemního plynu se stále zvětšuje. Stabilizace cen energií je zároveň klíčovou podmínkou pro zkrocení spotřebitelské inflace. A před Evropskou centrální bankou stojí obrovské dilema, zda začít agresivně brzdit inflaci či brzdit pomaleji kvůli zjevnému zpomalování ekonomické aktivity v eurozóně.

Nejhorším možným scénářem a opravdovém strašákem je pro eurozónu delší několikaleté období stagflace, tj. nízkého či nulového růstu HDP v kombinaci s vysokou inflací a bohužel i nezaměstnaností. Vzhledem k tomu, že evropské vlády a Evropská centrální banka vystřílely své náboje v předchozích dvou covidových letech, tak nadcházejících několik let může být pro Evropu opravdu hodně bolestivých. A takováto pochmurná konstelace by hrála do karet dalšímu oslabování eura hlouběji pod paritu. Ostatně euro nebylo silnější americkému dolaru vždy a nemusíme chodit tak daleko do historie. V letech 2000 až 2002 se na eurodolaru obchodovalo nejčastěji v rozmezí 0,85 – 0,95 USD/EUR.

Miroslav Novák, AKCENTA CZ