Tím, že celý výprodej odstartovaly rychle se rozvíjející trhy a v pozadí je zároveň strach z přísnější politiky Fedu (ve středu je zasedání), evokuje současná situace vzpomínky na rok 1997, který nakonec skončil velkou finanční krizí v Asii. Pikantní na těchto vzpomínkách přitom je, že na úplném počátku krize byla spolu s thajským bathem i česká koruna, která musela tenkrát (nedobrovolně) devalvovat. Připomeňme, že totální kolaps asijských trhů tenkrát nastal o půl roku později, přičemž o další půlrok později (v létě 1998) zbankrotovalo Rusko. To však již americká centrální banka měnila kurz a globálním trhům ulevila opětovným uvolněním měnové politiky.
Jestliže mezi rokem 1997 a 2014 mohou existovat jisté paralely, tak jedna z věcí, která je dost zásadně odlišná, je to v jaké kondici jsou právě emerging markets a především pak jejich finanční systémy. Právě asijská krize vedle k tomu, že institucionální prostředí a regulace finančního sektoru se velmi zpřísnila, přičemž v důsledku toho došlo k organickému růstu lokálních kapitálových trhů. Výsledkem tedy je, že hlavní expozice zahraničních investorů (bank) vůči rychle se rozvíjejícím zemím není skrze poskytnuté půjčky v cizí měně, eventuálně skrze držbu dolarového dluhu, ale skrze portfolio investice na lokálním dluhopisovém a akciovém trhu. Z tohoto důvodu se asi netřeba bát toho, že s odlivem zahraničního kapitálu z dotyčných ekonomik se položí i příslušný finanční sektor (jako se to stalo v Asii v roce 1997). Dnes prchající investoři utrpí kapitálové a kurzové ztráty, což sice domácí investoři pocítí rovněž, avšak bolest bude tentokrát rozprostřena na daleko více subjektů a nebude tak nebezpečně koncentrována jako před 16 lety.
Jan Čermák, analytik ČSOB
