V jádru španělské krize stojí podobně jako v Irsku problémy v soukromém sektoru. Španělsko mělo jeden z nejnižších veřejných dluhů v Evropě a v letech 2002–2008 vytrvalé rozpočtové přebytky. Levné peníze ale podporovaly život na dluh v těch částech soukromého sektoru, které nebyly produktivní (stavebnictví, obchod s realitami, finanční služby). Produktivita a konkurenceschopnost celé ekonomiky se tím zhoršovala a rostl zahraniční dluh (ne veřejný, ale soukromý). To ve Španělsku nebylo vidět při pohledu do bilance státního rozpočtu, ale do bilance běžného účtu platební bilance, který před krizí dosahoval schodku 10 % HDP.
Ke splácení zahraničního dluhu je zapotřebí dostat běžný účet do přebytku. To je bolestivý proces, který vyžaduje vnitřní devalvaci a posílení konkurenceschopnosti vůči silnějším členům měnové unie (především Německu). Je spojen s nárůstem nezaměstnanosti, poklesem reálných mezd, cen nemovitostí a ztrátami finančního sektoru. To vše se samozřejmě nakonec odráží i ve schodcích státního rozpočtu. Španělé před sebou mají v tuto chvíli dvě hlavní překážky. Přizpůsobení se realitnímu trhu pravděpodobně ještě zdaleka neproběhlo v takové míře jako v Irsku nebo v USA, protože banky se zdráhají masivně vyprodávat nadhodnocené nemovitosti (které jim padají do klína jako zástavy za problematické úvěry developerům). Za druhé, pokud chce hrát Madrid podle společných not Bruselu (snížit deficit pod 3 % HDP do roku 2013), bude muset v nadcházejících 20ti měsících snížit deficit o 5 % HDP. Tak tvrdá rozpočtová restrikce uvrhne ekonomiku do hlubší recese a zhorší znovu situaci ve státní kase i finančním sektoru… Není tedy divu, že španělský premiér žádá o trochu strpení.
Jan Bureš, hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny
