Vysoký zisk sice CDU/CSU skoro stačil na absolutní většinu v dolní komoře (odhadem 311 křesel z 630), avšak Merkelové k ní pár křesel přece jenom chybí a tak je zřejmě odsouzena jednat o velké koalici. Opozice má totiž navíc v rukou horní komoru Bundesrat a tudíž Merkelová při zásadních rozhodnutích bude muset se sociálními demokraty tak jako tak komunikovat. Kromě toho v případě velice slabé většiny (nebo dokonce menšinové vlády) by mohl zesílit vliv menšinového euro-skeptického křídla uvnitř CDU, které může být znepokojeno téměř pěti procenty pro stranu volající po německé marce – Alternativa pro Německo. Co tedy od eventuální velké koalice očekávat? V evropské politice bude pravděpodobně pokračovat dosavadní pragmatický model kancléřky Merkelové – držet euro pohromadě tak, aby na Berlín spadly pokud možno co nejmenší náklady.
I když potenciální koaliční partner SPD je více pro-evropský, těžko bude přesvědčovat CDU o nutnosti zavedení společných euro-dluhopisů. Zvláště když je většina Němců jednoznačně odmítá. Přítomnost SPD v koalici asi také nic nezmění na lavírování německé vlády v otázce bankovní unie. I nadále zůstane také tabu přiznat pravý stav věcí v Řecku a skutečnost, že velká část pomoci poskytnutá Athénám se německým daňovým poplatníkům jen tak nevrátí.
SPD si bude spíše chtít vydobýt některé ústupky v domácí hospodářské politice. Šla do voleb se silným sociálním poselstvím a může požadovat vyšší daně pro nejbohatší a financovat z nich veřejné investice. I když za CDU značně zaostává, může být ve vyjednáváních relativně tvrdá. Poslední dohoda nad velkou koalicí se dávala dohromady skoro 40 dní. V takovém případě by vláda začala fungovat až v průběhu listopadu. To by zpětně zase nebylo nic příjemného pro řadu akutních evropských ekonomických problémů čekajících na nový německý kabinet – tedy např. bankovní unie či revize řeckého programu.
Jan Bureš, hlavní ekonom Ery
