Vládní daňový balíček představuje bezpochyby nejvýznamnější počin ekonomické politiky v tomto roce, i když není pro ekonomiku spásou ani prokletím. Jeho cílem, který vypadá splnitelně, je snížení deficitu veřejných financí k HDP o dva procentní body. To ovšem nebude zadarmo.
Cena za vyšší nepřímé daně zahrnuje nárůst inflace, který omezí kupní sílu disponibilních příjmů domácností, ztenčí soukromou spotřebu a potažmo sníží ekonomický růst. Je taková cena přijatelná? Snad. Jednoprocentní zvýšení sazeb DPH není natolik výrazné, aby muselo plošně zvednout spotřebitelské ceny, takže se do inflace promítne převážně jen změna spotřebních daní.
Pokles spotřeby domácností nemusí také odpovídat celému výpadku disponibilních příjmů, ale může být zmírněn snížením míry úspor. Co za tuto cenu získáme? Je to šance, že se vyhneme nutnosti přijmout v budoucnu drastičtější opatření, a to narychlo a pod tlakem okolností.
Ve spojitosti s balíčkem zaznívá kritika, že se Česko vydalo proti proudu ostatních zemí, které své ekonomiky fiskální politikou nadále podporují. Možná. Ale ekonomická kritéria jsou neúprosná a věčný růst dluhů nikomu nedovolí. Dnešní zdánlivý pohyb Česka proti proudu může znamenat zítřejší pozici v čele obráceného pelotonu.
