Moderná monetárna teória – hovorí sa nej čoraz viac

Richard Fuld

21 března, 2019

MMT už se praktikuje! A dlouho. Je si toho nikdo zatím nevšiml. 🙂

MMT je principiálně založeno na doplnění monetární politiky prostředky fiskální politiky. Tam kde končí monetární politika centrálních bank (úrokové sazby se dostanou na 0%) tam může převzít otěže vláda pomocí fiskální politiky, v daném případě fiskální expanze. V opačném směru (růst úrokových sazeb) není monetární politika centrálních bank v podstatě nijak limitována. V praxi probíhá mix monetární a fiskální politiky. MMT je nové pouze v tom, že když se centrální banka dostane s uvolňování monetárních podmínek do úzkých (úrokové sazby padnou až na nulu) měla by nastoupit vláda s fiskální expanzí (zde je ona podobnost s Keynesem). Namísto toho ale v minulé krizi politici vymysleli koncept fiskální „odpovědnosti“, který spočíval v provádění fiskálních restrikcí, namísto fiskální expanze. Namísto fiskální expanze se začaly konat absurdní pokusy o pokračování v uvolňování měnových podmínek pomocí QE (v ČR pomocí bláznivé devizové intervence). Výsledkem těchto absurdních snah byla ztracená dekáda.

MMT tedy není nic nového. Jde toliko o dávno praktikovanou kombinaci monetární a fiskální politiky v Keynesově duchu. Nový je naopak koncept fiskální „odpovědnosti“, který však v krizi působí přesně opačně, než si zastánci tohoto nesmyslu slibují, tedy prohloubením krize, v lepším případě jen jejím zakonzervováním.

Nová není ani myšlenka, že pokud se stát zadlužuje ve vlastní měně nemůže dojít k předlužení. V ekonomických učebnicích se píše o tzv. bezrizikové úrokové sazbě, za kterou se zpravidla považují úrokové výnosy ze státních dluhopisů. Uvedená bezrizikovost není jen prázdným pojmem. Jde o skutečnou absenci kreditního rizika u státních dluhopisů denominovaných v měně státu, který je emitentem. Všechny ty rizikové přirážky na státní dluhopisy emitované jednotlivými státy eurozóny zde vznikly pouze z toho důvodu, že tyto státy přišly o měnovou autonomii. Možným řešením je tak fiskální unie, tzn. napříště emise dluhopisů eurozóny, nikoliv emise dluhopisů jednotlivých zemí eurozóny. Postačil by také pouhý návrat k uvědomění si zcela základního faktu, na kterém stojí celý současný finanční systém, že státní dluhopis není spojen s rizikem jeho nesplacení. V tomto je MMT považována za novou, ale tento fakt platí od roku 1971, kdy se svět definitivně vzdal zlatého standardu (či jeho torza, které z něj zbylo).

Měnově autonomní stát vlastní svoji centrální banku, která může nakoupit na sekundárním trhu jakýkoliv objem státních dluhopisů, v případech, kdy se jich jejich držitelé chtějí z jakéhokoliv důvodu zbavit.

Vzhledem k tomu, že výhradním vlastníkem centrální banky je stát, pak nákupem státních dluhopisů centrální bankou dojde k tomu, že věřitelem i dlužníkem se de facto stává právě stát. Nastává tak obdobná situace jako, když si dlužník v dražbě koupí pohledávku za sebou samým (resp. si koupí jím emitovaný dluhopis).

Největší škody napáchala bláznivá doktrína fiskální odpovědnosti a ignorování absence kreditního rizika u státních dluhopisů v Řecku. Zatím.

Odpovědět