Ještě hůře jsou na tom ale některé rozvíjející se ekonomiky, na které dopadl v plné výši propad cen ropy. Podívejme se například do Brazílie, která do značné míry v minulosti těžila z vývozu komodit a přílivu kapitálu ze zahraničí. Padající ceny ropy a pomalejší globální růst nicméně tok kapitálu obrátily. Prudké ztráty brazilského reálu ještě přiživilo očekávání vyšších sazeb v USA a slabý reál katapultoval vzhůru splátky a úroky ze zahraničního dluhu. Bilance veřejných financí se v důsledku toho propadla ze zhruba –3 % v roce 2013 na necelých –10 % HDP. Podobným příběhem žije řada rozvíjejících se ekonomik – například většina blízkého východu a Rusko. Co jim tedy MMF radí?
V zásadě nic revolučního – šetřit, a to pokud možno ne plošně, ale chytře. Tak, aby byl negativní dopad na hospodářský růst minimální. Problém je, že se to lehce píše, ale hůře dělá. A to zvlášť pokud jste pod tlakem trhů. V Evropě by zase MMF rád viděl rychlejší vládní výdaje tam, kde si to vlády mohou dovolit – konkrétně v Německu. Ani zde se ale pravděpodobně žádný zázrak konat nebude. Němci chtějí jít svojí fiskální disciplínou příkladem a sami výraznější fiskální injekci ani nepotřebují. Na druhém konci eurozóny jsou zase ekonomiky, které by rozpočtovou podporu potřebovaly, ale nemohou si ji dovolit. Itálie je tak nucena řešit problémové úvěry v bankovním sektoru v celkovém objemu přesahujícím 300 miliard eur záchranným fondem o velikosti 5 miliard euro.
Jan Bureš
Hlavní ekonom Poštovní spořitelny
