Pokud má dojít k nějaké dohodě, musí se nejprve najít shoda zájmů, což se zatím nestalo. Írán a Irák se snaží získat zpět podíl na trhu. Není překvapením, že ve srovnání s červnem 2014 zvýšil Írán svou produkci o 13 % a Irák za stejné období dokonce o 32 %. Ukazuje se tak, že tyto státy nejsou na zastavení produkce připraveny. V krátkém období se trh zaměřuje na Írán, avšak v mnohem delším výhledu je to právě zvyšování irácké produkce, které představuje největší riziko na straně nabídky. Cenu za strategii představenou Saudskou Arábií a ostatními zeměmi Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu, která měla za cíl kontrolovat ropný trh, nyní bezpochyby platí dvě země: Venezuela a Alžírsko. V obou se ropný průmysl nedokázal přizpůsobit propadu cen. Ve srovnání s červnem 2014 poklesla měsíční produkce ropy ve Venezuele o 0,3 % a v Alžírsku dokonce o 6,7 %. Obě země jsou nyní v nejisté situaci. Obě zřejmě přistoupí k výjimečným střednědobým finančním opatřením (devalvace měny, zmrazení cen, kontrola kapitálu) a současně se v dlouhém horizontu budou snažit získat mezinárodní pomoc.
Pokud jde o dlouhodobě nízké ceny za barel, nutnost najít řešení pro země produkující ropu se dá shrnout do dvou bodů. Za prvé musí cena za barel pokrýt náklady na produkci, což se nyní děje dokonce i ve Venezuele, kde jsou náklady skoro nejvyšší – 23,50 USD/barel. Za druhé je nutné najít rovnovážnou cenu ropy, aby se tyto země mohly transformovat za současných ekonomicky nevýhodných podmínek. Tento proces už byl zahájen. Členské státy OPEC si uvědomily potřebu diverzifikovat své zdroje příjmů, prodávat aktiva tam, kde je to možné, nebo za současné výhodné situace požádat o mezinárodní půjčky s nízkými úroky. Vzhledem k pružné kapacitě států v Zálivu a k národním strategiím Íránu a Iráku nemá kartel povinnost dosáhnout v krátkém období jakékoli dohody o cenách.
V Doha mohou nastat tyto tři scénáře:
1. vůbec k žádné dohodě nedojde. V tomto hypotetickém případě by cena ropy mohla velmi krátce po oznámení „nedohody“ prudce poklesnout až k 30–33 USD/barel. Ve středním období by se poté mohla vrátit do rozmezí z posledních týdnů, tj. mezi 35–40 USD/barel. Tento scénář je poměrně pravděpodobný, alespoň podle současných dostupných informací a tržních fundamentálních ukazatelů. Pro investory by tak jednání v Doha bylo zklamáním. Celosvětovou dohodu by OPEC odsunul na červen;
2. minimální dohoda, která se bude týkat zmrazení produkce pro několik zemí produkujících ropu v rámci stejného plánu, který obsahuje už únorová dohoda. Tento výsledek by problém s převisem nabídky na trhu nevyřešil a tlak na snižování cen by pokračoval. Kromě toho je zde otázka, zda všichni zúčastnění budou podmínky dohody skutečně dodržovat. Například Rusko si únorové rozhodnutí o zmrazení produkce, ke kterému se připojilo, vykládalo poměrně liberálně. V březnu tedy ruská produkce ropy nadále rostla, až dosáhla maxima od konce sovětské éry na úrovni 10,91 milionu barelů denně. Minimální dohoda navíc jednoznačně není v zájmu Saudské Arábie, protože by tím v podstatě uvolnila ruce Íránu, který by mohl získat zpět svůj podíl na trhu;
3. globální dohoda zahrnující i Írán. Ta by mohla zahrnovat speciální ustanovení, které by pro Teherán představovalo další zpoždění v dosahování vyšší úrovně produkce ropy před totálním zmrazením. Pro všechny země produkující ropu jde o nejméně špatný scénář, avšak pokud jej má Írán přijmout, bylo by nutné vyvinout na Írán značný tlak. Je to také jediná hypotéza, podle které by se cena ropy mohla posunout k cílové ceně 50 USD/barel, kterou by si OPEC ve středním období představoval. Taková dohoda by nebyla jednoduchá a vyžadovala by přísnou kontrolu tržních cen ze strany OPEC. Organizace si opravdu nemůže dovolit, aby se ceny vrátily k 50–60 USD/barel, protože na takové úrovni by američtí producenti břidličné ropy opět dosahovali zisků a mohli by trh zaplavit svými zásobami.
Dokonce i v případě, že dojde ke globální dohodě, nebude OPEC moci zastavit nevyhnutelnou dvousečnou hrozbu irácké produkce a břidličné ropy, jejíž náklady díky inovativním technologiím prudce klesají. Členové OPEC si uvědomují, že mohou pouze získávat čas a že jej musí využít k diverzifikaci svých ekonomik, případně k reformě svých nevyhovujících sociálních systémů tak, aby obstály i v době nízkých cen ropy.
REKLAMA
Christopher Dembik, ekonom Saxo Bank
