Praha – „Česká republika se může stát hřbitovem talentů,“ napsal sociolog Jan Spousta na počátku roku 2010 v Mf Dnes. Sice prý máme „celkem přijatelné“ školství, ale „jeho budoucnost není zaručena. Zčásti je to i vina doby, kdy rodiče mají méně času a dostupnost počítačových her a filmů odvádí děti od čtení. Navíc je u nás školní úspěch silně závislý na podpoře rodiny – děti rodičů ze spodku společenského žebříčku mají menší šanci dosáhnout vzdělání než děti elity. Vzdělávací reformy se rodí těžce a škola je stále spíš vnímána jako místo nudného memorování a indoktrinace než jako podněcovatelka kritického myšlení a demokratického smýšlení.“
Každopádně, podíl vysokoškoláků dnes v Česku dosahuje asi 14 procent populace, zatímco vyspělé státy jich mají dvojnásobek. Kapacita vysokých škol se ale od roku 1989 ztrojnásobila, takže za dalších dvacet let můžeme současnou úroveň vyspělého světa dohnat. „Otázkou zůstává,“ píše Jan Spousta, „kvalita poskytovaného vzdělání.“
#infobox
Talent ovšem představuje vrstevnatější pojem, než aby bylo možné vyčerpat jej pouze kvalitou školství. V této souvislosti je zajímavé, co se děje v českém sportu: ať už promluví člověk od hokeje, tenisu, fotbalu nebo veslování, výpovědi směřují k témuž. Slovy někdejší světové tenistky Hany Mandlíkové: „V České republice je stále hodně talentů, ale mladí hráči kolem patnácti let ztrácejí motivaci a přestávají na sobě pracovat. Najednou jsou se sebou spokojení – a jejich vývoj se zastaví.“ Hokejový trenér Marian Jelínek poukazuje zase na skutečnost, že čeští juniorští hráči jsou ve srovnání s vrstevníky ze Švédska, Finska a zámoří málo psychicky odolní. A Radek Bejbl, někdejší fotbalista Slavie, Atlétika Madrid a Rapidu Vídeň říká: „Svou mládež vychováváme jednostranně. Důraz se klade na fyzično, ale psychologická příprava, motivační příprava a prvky hravosti, to zcela chybí.“
