Italové mají minimálně posledních deset let velký problém se slabým růstem a velice nízkou zaměstnaností. Pracuje pouze 57 % ekonomicky aktivních, což je jeden z nejhorších výsledků v eurozóně, a nezaměstnanost mezi mladými se pohybuje okolo 30 %. V takových podmínkách a s vyhlídkou recese v řadě sousedních zemí eurozóny se bude každopádně velice těžko splácet veřejný dluh dosahující 120 % HDP. Pomoci může právě uvolnění ochrany pracovního trhu a současně liberalizace řady chráněných odvětví (např. farmacie). V obou případech ale Monti určitě narazí na tvrdý odpor a může nakonec trhy zklamat tím, že jeho reformní úsilí skončí u škrtů a vyšších daní prohlubujících italskou recesi.
Trhy ale tak jako tak zatím v Itálii i Španělsku spíše než kroky politiků ocenily pomocnou ruku ECB. Ta nalila za zhruba tři měsíce do ekonomiky jeden bilión eur a ve velkých periferních ekonomikách eurozóny (v Itálii a ve Španělsku) výrazně uvolnila měnové podmínky. Ty ve Španělsku ulehčují finančnímu sektoru bolestivý proces odbourávání finanční páky, zatímco v Itálii umožnily bankám dál držet ve svých knihách vládní dluh.
Právě proto výnosy italských dluhopisů poklesly od listopadu ze 7,5% o více než 250 bps. Opatření ECB ale italským a španělským politikům pouze poskytují oddechový čas. Mario Monti ani jeho španělský protějšek Mariano Rajoy si moc zklamání dovolit nemohou.
Jan Bureš, hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny
