Vedle velmi mírného růstu nominálních mezd, který vyplývá z velmi slabé pozice zaměstnanců při mzdových vyjednáváních, stojí za rychlým zpomalením celkové inflace především propad cen komodit. Ten může v zásadě odrážet dvě skutečnosti: za prvé ochabující globální poptávku a za druhé přebytek nabídky, který odráží minulé investice do tohoto sektoru, jež se nyní začínají konečně zúročovat. Mezi ty přitom počítejme nejen investice do hledání nových zásob (ropy a plynu), ale také náklady (Západu) na pacifikaci Iráku, jež je nyní šestým největším producentem ropy na světě a v žebříčku stále stoupá.
Samozřejmě, že propad inflace na úroveň 1 % znamená, že si zahráváme s rizikem deflace, kterou by si málokdo přál. Na druhou stranu je-li nečekaný pokles inflace primárně dán nižšími cenami komodit, může jít o pozitivní nabídkový šok, který se může ve většině globálních ekonomik projevit pozitivně. Vždyť i pro americkou ekonomiku, která sama částečně stojí na těžbě ropy a plynu, platí jednoduché pravidlo, jež říká, že každých deset dolarů na ceně ropy dolů zrychlí růst HDP o 0,2 %. U eurozóny či české ekonomiky, jež jsou na dovozu ropy ještě více závislé, bude takováto implikace ještě silnější.
Pokles inflace z titulu pozitivního nabídkového šoku vyvolaného klesajícími cenami komodit samozřejmě není dobrou zprávou jen pro domácnosti a podniky, ale obecně i pro trhy aktiv. Jedinou výjimkou v tomto ohledu může být zlato, které pochopitelně s nízkou inflací ztrácí svůj investiční či spekulativní lesk.
Jan Čermák, analytik ČSOB
