Kurz eura a politika ECB jsou pochopitelně spojené nádoby v tom smyslu, že jedna centrální banka musí provádět jednotnou měnovou politiku pro celou měnovou zónu, přičemž jednotlivé její části se nacházejí v dost odlišných makroekonomických podmínkách. Zatímco dobře šlapající Německo by si zasloužilo, aby ECB měla úrokové sazby výše o stovky bazických bodů, pak deflace a obrovská nezaměstnanost by měla španělské ekonomice přisoudit výrazně záporné úrokové sazby.
Síla eura ovšem nevyplývá jen z relativního nastavení měnové politiky, ale je třeba za ní vidět i fundamenty. A zde jednoznačně vyčnívá výrazně příznivá platební bilance eurozóny – zejména pak neustále rostoucí přebytek běžného účtu. Díky zemím jako je Německo či Holandsko neměla eurozóna s platební bilancí nikdy problém, přičemž po většinu existence eura se běžný účet platební bilance nacházel v přebytku. Ten ovšem v poslední době, jednak díky recesi a jednak díky nárůstu konkurenceschopnosti (čti poklesu mezd), dále narůstá, což euro přibližuje spíše měnám jako např. švédská či dánská koruna či dokonce švýcarský frank. Tyto měny těží z toho, že příslušné ekonomiky mají dlouhodobé a výrazné přebytky zahraničního obchodu a běžného účtu. Dlouhodobě jsou tudíž odsouzeny k tomu posilovat vůči většině měn světa.
Podobný osud by mohl potkat i euro – pokud si dlouhodobě vybere spíše osud německé marky, než španělské pesety.
Jan Čermák, analytik ČSOB