Sobota 06. března. Svátek má Miroslav.

Léto mezního rizika aneb jak hrajeme na poli dluhopisů, komodit a Forexu

Investice 26.07.2012 | 15:07 0 Komentářů

Na pokusy Evropské unie o nalezení cesty ven z krize prostřednictvím politiky protahování a předstírání už není čas ani prostor. Co se týče nejbližších měsíců, Německo nestihne ratifikovat záchranný fond ESM dříve než na začátku září (kdy se vysloví Spolkový ústavní soud) a využití fondu EFSF by nemělo kýžený efekt. (Komentář Saxo Bank)

Výnosy španělských dluhopisů můžou stoupat donekonečna a většina lidí zapomíná, že španělský trh s dluhopisy už vlastně ani není reálným trhem. Nakupují na něm pouze dva subjekty: ECB a španělské banky, které takto využívají likviditu poskytnutou od ECB. Jde o uzavřený kruh, ve kterém se točí stále méně reálných peněz.

Španělská centrální banka v pondělí oznámila, že ekonomika ve druhém čtvrtletí klesla o 0,4 procenta proti předchozím třem měsícům a od července do září se dokonce očekává jednoprocentní propad. Musel by se stát zázrak, aby Španělsko dosáhlo bez zásadních reforem na slibovaný deficit veřejných financí ve výši tří procent HDP do roku 2015, natož do roku 2020.

Evropa a její dávky

Problémem Španělska, a částečně i Itálie a Řecka, není to, že byla špatně nastavena pravidla. Spíše šlo o neochotu a neschopnost zákony dodržovat. Evropa se tak v posledních deseti letech stala rájem jakýchkoliv dávek. Model “sociálního zabezpečení”, který se Evropa snažila vnutit “méně šťastným” zemím, nyní místo podpory podkopává evropskou společnost. Celý problém dávek ukrývá už slovo samotné. Dávka od slova dávat je vlastně benefit, u kterého si řada lidí myslí, že na něj má automaticky nárok, ať už pro to něco udělali nebo ne. Z nástroje, který pomáhal chudým v časech nouze nebo dočasně širším skupinám lidí během recese, se stalo něco, na co si až příliš velké množství lidí činí nárok za všech okolností.

A protože se Evropa stala neomezeným dárcem dávek, její ekonomický konec se podle pouček neodvratně blíží. Den za dnem se počet lidí pobírajících dávky (důchodci, nezaměstnaní, podniky volající po státní podpoře) zvyšuje, protože samotný systém selhal. V důsledku toho tak stále narůstá skupina lidí, kteří mají obrovskou politickou moc a snaží se ukousnout co největší podíl dávek ze stále menšího koláče státních peněz. A aby evropské vlády ustály tlak na své finance, centrální banky tisknou peníze a zachraňují ty, kteří dělali v minulosti chyby a vzali na sebe moc velké dluhové břemeno. Zároveň ale sebrali peníze těm, kteří by o dávky požádali jen při mimořádné příležitosti. Nakonec tak budou chudší všichni bez rozdílu.

Rozdávačná Francie

Celou situaci pak jen zhoršuje nedostatek politického konsenzu napříč Evropou. Francouzský prezident Hollande se například snaží o to, čemu se říká ekonomická sebevražda – znova snížit věk odchodu do penze, zakázat propouštění a zavést sociální reformy. A to vše v evropské zemi, která za své důchodce utrácí nejvíc ze všech. Pravděpodobnost, že jeho program uspěje, je však nižší, než že Španělsko splní své rozpočtové cíle! Angela Merkelová a Německo (a také většina severní Evropy) se naopak snaží prosadit úsporné balíčky, které mají zajistit prosperitu evropské periferii. Když se ocitnete v deflační dluhové spirále, je jistou cestou do pekel zachování dluhu a zároveň snaha ušetřit na výdajích státní správy. Navyšování dluhu a předstírání toho, že si to můžeme dovolit, musí skončit. Čím dříve přijmeme ztrátu, tím méně nás to všechno bude stát.

K tomu všemu připočtěte i Itálii, jejíž vláda brzo skončí a která bude v následujících dvou letech potřebovat biliony eur na refinancování tamních bank, a také Spojené státy. Amerika se totiž stále zdráhá provést v řadě už třetí kvantitativní uvolňování, protože jeho první a druhá vlna neměla takový úspěch, jak se čekalo. Dostali jsme se tak do situace, kterou už jsme dříve předjímali – tou je “léto nespokojenosti”.

Do ceny aktiv se promítlo makroekonomické mezní riziko (tail risk)

Cena aktiv se teď neodvíjí od jejich mikroekonomické atraktivity (poměr P/E, růst, tržní podíl, cash flow), ale jen od makroekonomického mezního rizika. A toto riziko stoupá s tím, jak tečou další a další peníze zemím skupiny Club Med (kvůli stále dražšímu financování, prohlubujícím se deficitům a nižšímu ekonomickém růstu).

To vše je cena za politiku protahování a předstírání: Dobré mikroekonomické ukazatele zastiňuje špatný stav makroekonomiky. To se snaží trhy říct politikům už delší dobu, ale ti mezitím pokračují v prázdných slibech a nedomyšlených plánech.

Teprve až se dočkáme skutečného “setkání evropských kardinálů”, poznáme, kam až může klesnout euro k dolaru nebo index Stoxx 50 a jak vysoko se mohou vyšplhat výnosy dluhopisů u zemí z Clubu Med. V žádném případě si však nerezervujte lístek do Noemovy archy. Svět totiž neskončí. Mikroekonomika se opět vrátí na výsluní a s ní i soudnost, zisky a logické uvažování. Současný systém prochází fází testování, což je normální. Nedochází k jeho kolapsu, jen se celý mění.

Strategie:

Pamatujte na koncové riziko. To neklesá, naopak roste, a proto je třeba zaujmout defenzivní postoj. Trhy se budou podobat letošnímu evropskému létu: budou chladné a proměnlivé, ale občas bude jasno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.