ECB – zpátky v roce 2011

Na rizika Brexitu a tahanice mezi Římem a Bruselem ohledně italského fiskálu pak bez dalšího odpověděl pouze tím, že „věří, že se nakonec najde rozumná dohoda“. A protože „domlouvané mzdy se zvyšují, trh práce se dále zlepšuje a míry využití kapacit rostou“, nemá dle něj ECB důvod pochybovat, že se „inflace vrací k inflačnímu cíli…“.

Já pár důvodů pochybovat mám. A myslím si, že by o tom, že se inflace k inflačnímu cíli již postupně vrací, měli pochybovat i ve Frankfurtu.

Zaprvé, (jádrová) inflace se již léta nikam neposouvá. Předběžná říjnová data, zveřejněná minulý týden, ukázala, že jádrová inflace zůstala kolem 1 %, tedy hodnoty, kde se bez trendu pohybuje již posledních pět let.

Zadruhé, předběžná data o růstu HDP ve třetím čtvrtletí byla velkým zklamáním. Ekonomika totiž rostla nejpomaleji za více než 4 roky, když tempo růstu dosáhlo pouze 0,2 % q/q, tj. tempem polovičním oproti druhému čtvrtletí a polovičním oproti očekáváním. Špatně si vedla Itálie (stagnace) a zřejmě i Německo, růst ve Francii jako v jediné velké ekonomice Eurozóny oproti 2. čtvrtletí urychlil, růst ve Španělsku zůstal stejný (+0,6 % q/q).

^REKLAMA

Zatřetí, předstihové indikátory nenaznačují, že by se růst měl hned tak zlepšit. Index PMI ve zpracovatelském průmyslu se propadl na dvouleté minimum, poprvé od června 2013 klesly exportní objednávky a poprvé od listopadu 2014 i objednávky celkové.  V sektoru služeb jsme v říjnu také viděli dvouleté minimum, očekávání pro nejbližší rok se propadla nejníže od konce roku 2014.

Přes to všechno se ECB nadále tváří, že se nic neděje a že kvantitativní uvolňování, jehož konec ohlásila v červnu, v prosinci prostě skončí ať se děje cokoliv. A zřejmě tomu tak nakonec i bude –  protože je to politické rozhodnutí.

Minulost se opakuje. Pamatujete, jak koncem roku 2010 vzrostla cena ropy a jak se ECB v reakci na z toho pramenící růst inflace rozhodla zvýšit sazby, byť již dluhová krize vystrkovala růžky? Paralele s dneškem se nebrání lehce: i dnes je celková inflace nejvýše za 6 let, i dnes jen díky ropě. Brexit, obchodní válka či spor Itálie a EK jsou pak faktory, které můžou růst lehce poslat do červených čísel (od nichž už beztak není daleko), podobně, jako v té době začínající dluhová krize. ECB však nehledí doprava, doleva a s utažením (tentokráte ve formě konce kvantitativního uvolňování) prostě počítá.

ECB je tak dle mého znovu v roce 2011. Ignoruje rizika, přeceňuje inflační výhled. Nepřekvapilo by mě, kdyby v roce 2019 dopadla stejně jako v roce 2012.

^REKLAMA

Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.