Neděle 25. července. Svátek má Jakub.

Co chce Řecko? Plán Merkelové pro Evropu a konec škrtů

Investice 17.02.2015 | 18:35 0 Komentářů

Aktuální záchrana vede jen k tomu, že se země více a více zadlužují, kritizuje řecký ministr financí. Místo toho by měla eurozóna připravit „New Deal“ a vlastní „Marshallův plán“.

Co chce Řecko? Plán Merkelové pro Evropu a konec škrtů

Atény – Program, který by se jmenoval po německé kancléřce, boj s daňovými úniky a konec „Ponziho škrtů“. To jsou útržky záchranného plánu řeckého ministra Janise Varufakise. Ten nyní intenzivně vyjednává o ekonomické budoucnosti své země.

Státy eurozóny daly Řecku na výběr ze dvou možností. Buď kývne na pokračování záchranného programu, který koncem února doběhne a v rámci něhož Řecko dostalo za poslední tři roky přes 140 miliard eur, nebo je s finančními injekcemi konec.

Ministr nově zvolené řecké vlády ale o prodloužení současného balíčku nemá zájem. Výměnou za finanční pomoc Řecko už od roku 2010 podstupuje rozpočtové škrty, které Varufakis označuje za „fiskální waterboarding“ (druhé slovo se přitom používá pro jednu z nejkrutějších mučících technik, pozn. red.). Místo toho se snaží prosadit, aby země dostala „několik měsíců“ na přípravu vlastních reforem.

Ty by měly v sedmdesáti procentech korespondovat s těmi evropskými, 30 procent chce ale Řecko jinak. Co chce profesor ekonomie Varufakis, který poslední tři roky přednášel na University of Texas, změnit a jak má záchrana Řecka podle něj vypadat?

Marshallův plán a New Deal

Země podle něj potřebuje podobnou pomoc, jako byl ke konci čtyřicátých let Marshallův plán. V rámci toho Spojené státy americké poskytly poválečné Evropě zhruba 24 miliard dolarů, více než 81 procent této částky přitom představovaly dary.

„Rád bych viděl, jak se Německo podílí na vypracování jakéhosi Marshallova plánu na obnovu Řecka a zbytku periférie. Myslím si, že plán Merkelové pro Evropu by byl skvělým výsledkem,“ prohlásil v rozhovoru pro časopis Der Spiegel.

Spojenými státy se inspiruje ještě jednou – když navrhuje nový New Deal. Odkazuje se tak na rozsáhlý program, se kterým přišel v roce 1933 americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Jeho součástí tehdy byly například obří investiční programy, včetně výstavby přehrad na řece Tennessee, programy veřejných prací nebo například zákon o obnově zemědělství, v rámci něhož vláda mimo jiné garantovala farmářům minimální výkupní ceny.

„Volné peníze v bankách by se měly využít. Jakmile lidé uvidí, že se opět staví domy či dálnice, a zaměstnanci budou mít peníze na útratu, začnou také investovat,“ představuje si proto Varufakis.

Vyšší minimální mzdy, konec úniků

Hra na „prodlužování a předstírání“, která odstartovala v roce 2010, by podle něj naopak měla skončit. „Žádné další půjčky – dokud nebudeme mít věrohodný plán, jak vrátit ekonomiku k růstu, abychom ty peníze mohli splatit. Než pomůžeme střední třídě postavit se zpátky na nohy,“ vyjmenovává ministr ve svém článku pro The New York Times.

Místo toho má v plánu zastavit propouštění či zvýšit minimální mzdu. Tu předchozí vláda v rámci úspor snížila z původních 750 na 683,86 eura měsíčně. Stejně tak odmítá i jakékoliv „reformní“ programy, které cílí na chudé důchodce a rodinné lékárny.

V plánu má i boj s únikem peněz. „Máme velmi dobrou databázi a víme přesně, kolik prostředků se přesouvá z Řecka a je umístěných na účtech jinde ve světě. Jsou tam případy, že některé subjekty loni převedly 1,5 miliardy eur, za posledních dvacet let však ročně platily na daních jen okolo pěti tisíc eur,“ tvrdí v rozhovoru pro časopis Stern a slibuje, že podobné praktiky zastaví.

Spirála škrtů

Pro současná evropská opatření má naopak Varufakis i vlastní termín: „Ponziho škrty“. V podstatě má podle něj jít o opak známého Ponziho schématu. Tedy podvodu, který slibuje investorům obří výnosy. Na ně láká tak dlouho, dokud nedojdou peníze na vyplácení odměn nebo se nezastaví příliv nových klientů.

„V případě Ponziho škrtů je pro bankrotující země lákadlem slib, že se jim díky utahování opasků a úsporným opatřením podaří zredukovat dluhy. Stejně jako v růstovém Ponziho schématu je ale i tady nakonec nemožné uniknout insolvenci,“ píše na svém webu. Výsledkem je pak podle něj příliv nových a nových půjček, což má podporovat iluzi, že se krach povedlo zastavit.

V Evropské unii lze podle něj podobné schéma pozorovat v Řecku, Portugalsku, Irsku, Španělsku i na Kypru. „Bankrotující země byly pod podmínkou šetření nuceny přijmout zahraniční záchranu. Jak programy pokračují a do zemí putuje stále další kapitál, podíl zahraničního dluhu na HDP roste, takže jsou potřeba další peníze zvenčí,“ tvrdí Varufakis.

Země má proto podle něj jedinou možnost – utéct z podobného systému pryč. „K těmto názorům mě nepřivedl žádný radikálně levicový program. Zásadní vliv měl německý filozof Immanuel Kant, který nás naučil, že racionální a svobodný člověk unikne z říše účelovosti tak, že dělá, co je správné,“ píše.

Co se stane, pokud se Řecko nedohodne

Podobně neústupní jako Varufakis jsou ale i zástupci eurozóny. Šéf euroskupiny Jeroen Dijsselbloem po neúspěšném pondělním jednání o řeckém programu vzkázal, že dokud země nepožádá o prodloužení stávajícího programu, nemají se o čem bavit. „Jsou tu pravidla, jsou tu smlouvy. Nové volby nic nemění,“ uvedl již v lednu německý ministr financí Wolfgang Schäuble.

Ekonomové proto začínají počítat i s možností, že dohoda nevyjde a Řecko se vydá vstříc bankrotu.

„Buď budou muset ustoupit Varufakis s Tsiprasem (řeckým premiérem, pozn. red.), kteří už nechtějí dále šetřit, nebo Schäubleho křídlo, které říká, že buď přijme peníze i podmínky, nebo je konec,“ shrnuje analytik společnosti X-Trade Brokers Kamil Boros.

Pokud Řekové nestojí o peníze za podmínek, které jim nabízí eurozóna, měli by už podle něj začít řešit posunutí splátek existujících dluhu. Evropské centrální bance totiž musí v létě vrátit 6,7 miliardy eur a Mezinárodnímu měnovému fondu už na jaře 4,5 miliardy eur. „To ale i s přebytkem rozpočtu zvládnou jen těžko,“ varuje Boros.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.