Christine Lagardová představila na konferenci v Tokiu novou studii, z které vyplývá, že eurozóna systematicky podceňovala dopad úsporných opatření na ekonomický růst. Podle Lagardové v takové chvíli nedává smysl, aby evropské země reagovaly na situaci dalším zpřísňováním úspor, ale měly by nechat působit automatické stabilizátory jako vyšší sociální dávky. Naopak trvání na původních fiskálních cílech může rozpočtové problémy eurozóny jenom prohloubit.
Schauble si vzal v Tokiu slovo hned po Lagardové a ostře její postup zkritizoval. Je to podle něj, jako kdyby se horolezec uprostřed zdolávání hory rozhodl, že nepoleze nahoru, ale dolů a myslel si, že se tak dostane na vrchol.
To je sice trefné přirovnání, dosavadní vývoj eurokrize ale dává za pravdu spíše Lagardové. Periferie eurozóny jsou tlačeny padající domácí poptávkou do ještě větších úspor a z rychlé fiskální restrikce se stává bludný kruh. Rozvolnění fiskálních cílů a jejich natažení v čase, po kterém volá Lagardová, tak na první pohled má jistou ekonomickou logiku.
Problém je ale politický rozměr současných doporučení MMF. Pozvolnější dieta periferií se neobejde bez větších transferů z Berlína, které jsou pro Schaubleho a Merkelovou čím dál větším politickým oříškem. Wolfgang Schauble kupříkladu dál v Tokiu tvrdohlavě odmítal, že by Madrid vůbec kdy mohl potřebovat pomoc ze společných záchranných fondů.
Jan Bureš, hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny
REKLAMA
