Pátek 25. června. Svátek má Ivan.

Autem do Mongolska. Mladí Češi se dostali i k bráně pekla

Investice 07.12.2014 | 18:36 0 Komentářů

Během půlroční cesty absolvovali 28 000 kilometrů a projeli sedm časových pásem.

Autem do Mongolska. Mladí Češi se dostali i k bráně pekla

Mníšek pod Brdy – Z půlroční cesty z Čech až do Mongolska se v listopadu do svého bydliště u Mníšku pod Brdy vrátil Ondřej Adamovský se svojí přítelkyní Nikolou. Pozoruhodné na jejich výpravě je hlavně to, že svoji expedici absolvovali s automobilem, který si vlastníma rukama přestavěli.

„Jako základ posloužilo nákladní auto Iveco Eurocargo se skříňovou nástavbou pro opravárenské práce, které jsme již před lety koupili a postupně přestavovali,“ říká Adamovský. Většinu prací dělal sám, výjimkou byly svářečské práce, dodává muž pracující jako IT specialista. Během příprav se autem vypravili na různé kratší cesty, například na Balkán.

Před expedicí si oba u svých zaměstnavatelů domluvili půlroční neplacené volno. „Původně jsme si mysleli, že budeme nuceni dát výpověď, ale nakonec nám oběma celkem překvapivě navrhli právě tuto možnost. Mělo to jediný háček, že jsme přesně po půl roce museli být zpět a nastoupit opět do práce,“ vzpomíná Adamovský.

Spotřeba 25 litrů na sto kilometrů

Automobil má pohon všech kol, vybaven je i uzávěrkami všech diferenciálů a redukční převodovkou. Je tedy schopen projet prakticky všemi typy terénu.

„Zajímavé je, že ať jsme jeli po silnici nebo v terénu, spotřeba byla skoro pořád kolem 25 litrů nafty na sto kilometrů,“ říká Adamovský.

Právě náklady na pohonné hmoty spolykaly více než polovinu z celkem přibližně 300 000 korun, na které mladý pár expedice přišla.

„Sice jsme třeba v Íránu platili za litr nafty v přepočtu jen korunu a šedesát haléřů, ale třeba v Turecku zase stála čtyřicet korun,“ vzpomíná Adamovský.

Obytná kabina je k rámu vozu připevněna na čtyřech speciálních čepech. Ondřej to okoukal na některých jiných expedičních vozidlech, s nimiž se už dříve potkal. Takové řešení hodně zmírňuje riziko poškození vnitřní výbavy, protože auto se samozřejmě při přejíždění větších nerovností v terénu naklání a kroutí.

Motorku už příště nepovezou

Právě jeden z těchto čepů bylo později na cestě nutné opravit, což způsobilo menší zdržení.

Na zádi má automobil ještě plošinu pro přepravu motorky. Využívali ji hlavně ke kratším výpravám například do vyšších partií hor. Na příští výpravu ji prý už ale s sebou nevezmou. Jsou kvůli ní zbytečné problémy na hranicích, a navíc ji nakonec nepotřebovali tak často, jak si původně mysleli. Také příliš zatěžuje zadní část vozidla.

Vnitřek vozu připomíná spíše menší byt. Žlutomodrou kombinaci interiéru navrhla přítelkyně Nikola, nábytek pak vyráběl sám Adamovský. K dispozici je tu kompletně vybavená kuchyňka, postel, stůl s lavicemi na sezení, koupelna se záchodem a třeba i průlez do kabiny řidiče.

„To jsme dělali hlavně z bezpečnostních důvodů, abychom v případě potřeby nemuseli přebíhat z obytné části venkem,“ vysvětluje Adamovský.

Vhod přišlo rovněž instalované nezávislé topení. „I když jsme na cestě byli od jara do začátku podzimu, rozmezí teplot bylo od pár stupňů pod nulou do plus čtyřiceti,“ říká. Nocovali téměř vždy ve volné přírodě.

Jednu z nocí například strávili u takzvané pekelné brány (Hell Gate), což je stále hořící kráter způsobený výbuchem při těžbě plynu uprostřed Turkmenské pouště.

Jindy zase přespali v horách v nadmořské výšce 3000 metrů. Není divu, protože například v Tádžikistánu, na silnici zvané Pamír Highway, se dostali až do nadmořské výšky 4600 metrů.

Oprava proběhla na tržišti

Auto všechny nástrahy zvládlo celkem bez problémů. Jedinou výjimkou byl zmiňovaný čep spojující rám a obytnou část. „A pak jsme jednou museli na tržišti v Tbilisi shánět řemeslníka, který nám zavaří proklepanou měděnou vzduchovou trubku. Nakonec se to podařilo a za opravu jsme zaplatili celkem směšných sto korun. Jen jsme pak úspěch této operace ještě museli s Gruzíny zapít,“ říká s úsměvem Adamovský.

Pak se jim ještě jednou podařilo zavzdušnit motor. „Byla to ale naše chyba, sjížděli jsme totiž z kopce a v nádržích měli už poměrně málo nafty. Naštěstí se auto zastavilo asi deset metrů před poměrně hlubokým brodem. Pokud by se to stalo přímo v něm, bylo by to o dost horší,“ dodává.

Na cestě jedli to, co si koupili v místních obchodech. Víceméně vše, co potřebovali, si kupovali. Jedinou výjimkou je například v Mongolsku zelenina. Tu na venkově prostě nekoupíte.

V Mongolsku nakonec dvojice strávila pět týdnů. „I když jsme tam byli v červenci a srpnu, tedy v létě, zažili jsme i sněžení. Mongolové jsou  ale na zimu zvyklí. Například se v řekách a jezerech koupou, už když teplota dosáhne plus 15 stupňů,“ vzpomíná Ondřej.

V současné době už mladý pár začíná spřádat plány na další náročnou expediční cestu. Pojedou do Afriky, shodují se oba. „Příští rok to ale nebude, nejdříve musíme něco našetřit,“ vysvětluje Adamovský.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.